LÍPA. (10.)

„Trpko je vzpomínat. Bezměrný žal

zaryje v srdci jak rádlo.

Všecko, čím duch kdys povzlétal,

vše těžce nazpět padlo,

všecko, čím býval kdysi blah,

vše zvrátilo se ve zlo,

zoufalství v ledných lavinách

na duši se nám svezlo.

Ó, vraždí u nás tesknota. –

Snad jinde míň žal drtí.

Mně stydno bylo života

a líto marné smrti.

A tak jsem šel. Své duše květ

jsem cizím nes i tělo.

Však neoblažil širý svět.

Po tobě srdce mřelo.“