LÍPA. (11.)

„A nyní se mi navracíš;

já vím, tys nebyl špatný.

Odpustí matka. Hlavu výš,

můj synu marnotratný!

Ještě ti zůstala pod nohou prsť,

ještě máš ve hrudi plamen!

Plamenem zrudne i hlíny hrst,

plamenem ztvrdne v kámen,

plamenem zdrolí se vápenec skal,

špinavá šeď jeho zbělá. –

Tys do světa se podíval,

ty víš, jak co se dělá!

Máš ještě dost. Dům buduj zas,

úl nový, červenobílý.

Ne dřevo a slámu. Ten hoří snáz,

ale též dříve je shnilý.

A mne již poraz. Minulost jen

jsem já a dokonávám.

Nezhrdej však. I mrtvý svůj kmen

s žehnáním tobě dávám.

Jak stával kdys! – Hvězd milion

vonných měl červnovým jitrem!

ale i teď buď, dítě, jak on:

popálen, zdravý však nitrem!

Jen z jedné hrozné noci má

pět ran dřeň jeho čistá,

a v nich pět kulí. – Čistýma

rukama vyteš z ní Krista.

Hřeby dal kat. Buď tobě to však

tvůj Bůh zas nalezený.

V život i v srdce laskavý zrak

dívat se bude s tvé stěny.

A svěcen též je krví již

ten kříž, znak žertev, bolů.

Tvůj brat jím padl, ty zvítězíš. –

A půjdem přec jen spolu.

Duch zůstává. – Mou svěží dceř,

jež za skálou se skryla,

sem přesaď. – A doufej a miluj a věř.“

A lípa, dobrá víla, tím vzdechem domluvila.