LÍPA. (12.)

A poutník vstává osvěžen,

k radostné práci zve ho den

a čarovných pár očí.

A nežli rok se stočí,

dům bílý s rudou střechou

a s lipkou milodechou

tu zase stál a smál se v dál

a kol vše mládím kvetlo.

A v bílé jizbě Kristus Pán

se stěny zří, a z Jeho ran

tak podivné jde světlo.

A oknem lipka voní,

a zdravím všecko dýchá,

a v koutku jizby zticha

tam nad necičky bílé

se tváře milé, milé,

s tolikou láskou kloní.

Prý dar to víly – sudičky,

dědictví lípy – babičky:

Z pařízků kmene od kořání

prý zbylo tolik právě,

co na necičky stačí!

A na křtiny již veselé

zve otec kolem přátele.

Jenž koupati se ráčí,

buď jemu ve vší slávě

přešťastné panování,

a miň ho sudba černá!

Ó, lípo, lípo věrná!