LÍPA. (3.)

„Vás, chlapi, ještě tolik zbylo?

Tys nechal zdravý sobě hnát?

Co s ním chceš dělat? Kazit dílo,

jež zánik váš měl budovat?

Proč netlí kdes tvá lebka klatá?

Mají se z ní zas miasmata

dál ještě trousit v tuto zem,

ohněm a mečem vyčištěnou,

železnou metlou vymetenou,

získanou panským národem?

Vás ještě tolik, hmyze černý?

Tož, vy abyste zůstali,

má našich hochů přenádherný

květ zapadat tam do dáli?

Ó, otroci, zda nejste k tomu

jim mrchou svou stlát cestu vítěznou

a zůstat tam, by oni vrátili se domů

a stanuli zde patou železnou –

a holky vaše mohou být pak rády,

že smějí počat z nich rod lépe zvedený. –

Ó zdecimujem, zdecimujem řady!

Tu také červ pod lípou zrozený!

Tu také havěť z toho spáleného hnízda!

Přivažte jej! A jeho hruď

vám terčem buď,

ať věrná kulka hvízdá!“

Jich cvaklo šest – a pět se ve kmen vrylo.

Jich cvaklo šest, jen jedno u srdce se skrylo,

jen jedno zrno olova. To jedno postačilo.