LÍPA. (5.)

Nesázel jí leda Pán Bůh. Mladičká tu stála,

když se v jejím stínu chata budovala.

Pod ní usoužená po robotě hlava

sklánivá se v dlaně, zdrané do krvava.

Vysoko již měsíc bledým nebem šeří,

únavou vše leží, jenom lán se čeří,

únavou vše mrtvo, jen to srdce bědné

začíná žít nyní. Nemělo kdy ve dne.

Žije, touží, prahne, žaluje a nyje,

srdci družky věrné s důvěrou vstříc bije,

na něm roste, sílí k nové práci denní,

čeká na lepšího jitra probuzení,

čeká jako hrouda na paprsek vesny,

čeká jak v té lípě na svůj rozlet plesný

pěnkavino hnízdo, v němž se dorost peří.

Tak zde člověk čeká, miluje a věří. –