LÍPA. (6.)

Byly to dlouhé roráty, tesklivé věky touhy.

A leta jdou, jak chodci mhou, řad šedivý a dlouhý,

a leta jdou tak za sebou, jak údery, když zvoní,

a lípa roste oblohou, a k zemi chýš se kloní

u cesty, jež jde klikatá, a procesí jdou po ní. –

A v modlení a škádlení tak doba mládí plyne,

a světem zatím roste cos a světem cosi hyne. –

Vyrostla lípa v pannu švarnou,

brzo by šumní chlapci ji našli;

ona však nedbá na kratochvíl marnou.

Matičky medailon prsa jí krášlí

a kytka polní. Má chudé a prosté

panenka mládí. Však roste a roste.