Lípa na návsi.

Ves klidna za poledne,

vše tiše odpočívá,

jen na návsi ta lípa

svou starou hlavou kývá.

V té lípy čarokvětu

jsou divné věci skryté:

tlum zvěstí z dávné doby

a báje rozmanité.

Těm lípa učila se,

když mladou ještě byla,

a sivá prababička

s ní večer hovořila.

Ta lípa naslouchala

a klonívala hlavu,

by neušla jí žádná

z těch divných zkazek davu.

Teď v měsíčné-li noci

tou lipou vítr duje,

vše vůní svou té vísce

zas lípa vypravuje.

List každý něco šepce

a ševelí a šumí –

kdo ještě v štěstí věří,

ten všemu porozumí.