Lípa v květu

Kdo přikázal mi, abych used’ pod větvemi tvými

a hlavu sklonil v tiché pokoře,

abych se opil hlasy šumícími

tisíců včel, tančících nahoře,

kde z nespočetných ran tvých sladká šťáva prýští,

a láska, kolébána sluncem na křídlech,

proměnila tíhu dalekého příští

na píseň, šum a vzdech? – – –

Jsou včely v koruně, a šeptají tam listy,

vzdech květů zbloudilý k mým nohám umdlen pad’ –

a já sám, zkolébán v sen nevinný a čistý,

jsem začal písni statisíců naslouchat...

A bylo mi, jak kdybych na kříži byl přibit

a krvácel bych z nespočetných ran...

Tak srdci chtělo se – a já nemohl slíbit,

chudý jak žebrák, štvaný z městských bran,

jenž chvátá, slze v nevidomém spěchu,

následován v patách vypuštěným psem,

od místa hanby své, kde luze ku posměchu

byl zmrskán biřicem...

A nazván buřičem, když k davu na tržišti

po prvé o sbratření pokoušel se pět,

o slávě síly, utajené v tříšti,

kterou je pokryt široširý svět,

a která čeká na jedinou chvíli

a zmdlévá čekáním a kvílí...

Můj strome kvetoucí, kdo do tvé písně vložil

splnění touhy mé v nejvyšším zaznění?

Kdo zpívat rozkázal, by krutý stesk můj ožil?

Komu se chtělo mého ztrýznění?

Sto tisíc hlasů tvých, můj bratře pracující,

jak loni, jako před lety v sluch zní mi zas –

a uvnitř prsou mých jen věčně žalující,

neumlčitelný ozývá se hlas...

Až bolest pomine, zas – zatrpklý – se zvednu

a s tvojí písní v srdci půjdu zamyšlen a tich...

Uslyším zase hlasů sto tisíc a píseň jednu –

ale ne šumění, ne šepot – a ne tichý smích...