LÍPA.

Před oknem jizby, kde máť umírala,

spleť větvoví jsi, lípo, rozstírala

a balsám lila ve vzduch pelem květů svých;

pro úpal dnů ty’s byla hebkou clonou,

tak mírně šeravou a libovonnou

a těchou pro matku za chvílí posledních.

Ó lípo! sterých listí tmavou sítí

ty’s matku chorou tajně chtěla skrýti

před ledově tím krutým Smrti andělem,

ty’s chtěla bránit v žalném listů chvění,

by vtisknout nemoh’ zrádné políbení

na čelo matčino svým mrtvě chladným rtem.

A přece stalo se!... Je dokonáno...

zřím oknem pokoje v podzimní ráno,

kde mlha dýchá mrazivě už drsný chlad:

pláč větru hrá si v listí opadalém,

a lípa sténá jako vdova žalem

a zoufale rve sobě s těla všechen šat.