LÍPA.

V posvátném háji slávském na pokrají

stál pevný, hrdý, ušlechtilý kmen;

a léčivé v tom kmenu šťávy zrají,

a v květů jeho vůni – blaha sen.

Nad ním se pnulo nebe v usmívání,

slavíků písně v jeho okolí;

aj, s kmenu toho neslo větru vání

jen vůně dech a zpěvy do polí!

To česká lípa byla! – Její vesna –

větérky posud šepcí báje o ní;

ó sláva její – světem hudba plesná,

králové mocní před ní témě kloní! –

Pak léto přišlo. Vichr od oblaků

roznášel s lípy blahodárný pel;

svět okříval. Pak blesky šlehly z mraků,

bouř nad lipou – a svět se při ní chvěl!

K poledni přišla bouře ona letem;

a k večeru, kdy měl se tentýž den,

květ lípy naší rozmetán je světem –

a roztříštěn se kloní její kmen...

Plamenné slzy nebe! Hvězdy věčné!

Vy spatřily jste velký jeho bol,

kdy temno, jež se zdálo nekonečné,

zřel v zemi někdy krásné, kol a kol! –

Útěcha žádná! Pouze temné stíny

kol zdrceného kmenu vedly rej, –

plesaly, jeho květy že má jiný,

a jemu v dík – že kal a beznaděj! –

Ach dlouhá noc, bez konce, bez výměru!

To jediný byl utrpení sen! –

Již nepějí tu slavíkové v šeru,

holými snětmi pláče bolu sten! – –

Však Láska Věčná kyne! Všechny trudy

zaplašil nový, Pravdě vzešlý den;

kořínek lípy, v hloubce ukryt, chudý,

na boží světlo vydal nový kmen!

Slavíci opět mají domovinu,

korunou lípy sladký pěje hlas;

ba v lůně stromu, v tajném jeho klínu

i šťávy zdárné bujně proudí zas.

Aj, vidím révu pnout se kolem kmene,

toť ušlechtilé touhy jarý vznět.

Na slávu svou se kmen můj rozpomene,

a podiví se lípě naší květ! – –