Lipany.

S tísní mračen květnových, rychloletých,

plných dešťů proudících v žírná pole,

s přehojnými reflexy světla, stínů

vzlétni, má písni!

Vzlétni, táhni nad českou drahou zemí,

s hnízda mračen dívej se v širé brázdy,

jež tu táhnul v Polabí pilný rolník

k Lipanským svahům.

Mořem klasů od věků rozvlněná

žírná pláni, u srdce Čech tak blízko,

čím to, krví rudnouti že mi zdá se

černá tvá hlína?

Vidím. Chápu... K obzoru lnoucí lány,

cesta středem rozjeta, vzadu lesík,

zbytky dále jezírka... srázná rokle,

v srdci jak rána.

Ano, písni! Do této rokle valem

v úkryt mladých porostlin lstí a zradou

v léčku bratři padali zmírajíce

v krvavé řeži.

To jsi nesnil, Krchlebče, hradbu vozu

když jsi náhle opustil útěk líče,

v bok bys bratrům cválaje ku západu

vyrazil zrádně;

co tu krve, bratrské dvakrát krve

černá vpije mateřská země obou

šiků děsných do sebe vrážejících

dvojí jak mračna!

To jsi nesnil, Prokope, s okem orla

hlasem velkým nad biblí rozevřenou,

roty všecky volaje v slední zápas

o kalich Páně!

Zřím tě v duchu, olbříme, na tvém voze!

Stojíš mezi hejtmany, knězi, hora

s lysou skrání vládnoucí menším bratrům

v řetězu vrchů.

Nestál’s dlouho. Smrtící šíp již letí,

v mocnou hruď tvou zabořen!... Klesáš s vozu

v prapor s Krista obrazem kladeš mroucí

bledou svou hlavu.

Kolem tebe vozů co překácených

v tříšti sudlic, monstrancí, zástav, mečů,

krví bratří zbrocené mrtvol plny

kupí se hory!

To jsi nesnil Roháči, ku Sionu

dav se v útěk, nesnil jsi, Čapku ze Sán,

co jich vzteklým vražděním, ne již bojem

v „Zabitých dolu“

mrtvých zbude – synů to jedné matky,

mrtvých zbude – raněných jedné krve,

o tom, pane Menharte, nepřemýšlel’s,

Kouřimských stodol

černý dým když uprchlé dusil davy

v celých stozích, zástupech... v této řeži

jaké splývá veliké naučení

strašlivé vnukům:

„Čech jen Čechem přemožen býti může!

Čecha Čech jen udolá, zničí v boji,

než by v souzvuk pravici k dílu podal

rodnému bratru!“

Kříž a kalich? – Panský erb a cep selský?

Zvuky prázdné, o život když se válčí!

V těle vlastním do hloubky rýti, ovšem

vděčnější práce!

Takto velká Evropou duníc lety

v bojích hrozných myšlénky lidské volnost

hlásající epopej dobouřila

v Lipanských polích!

Jedno zbývá. Symbole vítězící!

Jak tam u Hřib mladý stál v řeži Jiří

v šiku – má již takové hříčky osud –

Naději svatá,

stůj ty s námi v boji tom neskončeném!

Pokud Čecha nezdolá Čech a pokud

do zálohy nevláká zrada syny

jediné matky:

Není třeba postrachu, babské mdloby.

Jako vozy stojíme věrných bratrů,

jako Prokop nad biblí rozevřenou

volnosti, lásky!