Lipka pod Libicí.

Jak anděl biskup Vojtěch chodil

kdys po osadách krajanů,

by s duší, které ďábel vodil,

jho bludů, lží a pověr shodil

a modlářství sňal příhanu.

Než mnozí vzdorně zavírali

své dveře před ním petlicí;

měl proto pastýř duší dbalý

žal v něžném srdci neskonalý,

když bral se na noc k Libici.

V hrad uzavřena zatím brána

a vytažen byl těžký most.

„Dnes návštěva má nečekána,

tož pod hradem se dospím rána,“

řek’ sobě tiše pozdní host.

V zem berlu svoji vetkávaje

vzdych’ z hloubi duše ztrápené:

„Ach, zdaliž lidu mého kraje

jen tvrdost, suchost určena je

jak této berle dřevěné?“

Dal za podušku svojí hlavě

kus balvanu, jenž drsný byl,

a duše, těla po únavě

jak na růžích spal tvrdě, zdravě,

až ptačí zpěv jej probudil.

Tu všecek čilý vzhůru vstane

a bystrým hledem znamená,

že z berly vyschlé, oprýskané,

již včera vetkl v hroudí plané,

je mladá lipka zelená.

Ten Boží div jej mile vzruší

a k naději mu dává vznět,

že jeho berly mnohem sušší

a tvrdší úhor českých duší

též jednou bude zelenět.