LÍPOVÝ KVĚT.

Květ lípový, co na cestě,

když spěchali jsme k nevěstě,

s větví nám k hlavě splýval,

jsme připiali si ku pasu

a jiný dívkám do vlasů

a jeden k tomu zpíval.

Ten květ nám voněl do duše

a dívkám v skráň z pod loktuše

kouzelně mocnou vůní;

že než jsme přišli v dědinu,

měl každý dívku jedinu

a srdce nechal u ní.

Lípový květe v červenci,

ty nejvonnější ve věnci,

jenž krášlí žínku mladou,

když tak tě vídám, po šíji

jak sponka tvá běl ovíjí

prostičkou, chudou vnadou,

vždy vzpomenu tu na dobu,

kdy poprv tebou v ozdobu

jsem ovil dívčí skráně;

to tehdy k svatbě v dědinu

jsme jeli, dívku jedinu

každý po svojí straně.

Ba bylo tenkrát radostí,

div prsa vše to uhostí,

a jásání a křiku;

na koních napřed hudců sbor,

za nimi hostů co ten bor

na vozích v táhlém šiku.

Fáborů, pentlí po paty,

rozmarin plno s poupaty,

zástěrky samé květy,

čepečky pestré z hedbáví,

perličky bílé do hlavy,

písniček plné rety.

I zněla píseň veselá

od statku až blíž kostela,

až tuchla hudcům duše;

v to kmotři bradou kývali,

kmotřičky z plna zívaly

a modlily se suše.

A v kostel když jsme vkročili,

nejprv jsme čílka smočili

svěcené vody třísní;

pak postoupili k oltáři,

ten tonul světel ve záři,

kůr kantora zněl písní.

Však náhle ret můj zasmušen,

přelét’ jej divný, ledný sten

a slzou zrosil oko;

to nikdo, nikdo netušil,

jak jsem se tenkrát zasmušil

ve srdci přehluboko:

že než rok mine za rokem,

své děvče v rově hlubokém

ukryju v prvním mládí,

že, ač jsme si to neřekli,

ni v kostel když jsme poklekli,

tak měli jsme se rádi.