Lípy na křižatkách.

Stojí na křižatkách sestry lípy,

hlavy porvány jsou, sněť se chlípí,

holá větev bije o větev;

smutně stojí, smutně v dálku hledí,

odkud přišli zbojníci k nim šedí

a jich zeleň proměnili v krev.

Družné lípy, co že se to stalo?

Vaše listí přes noc opadalo,

kdo je, přítelkyně, strhal as?

„Sever s meluzinou v noci duli,

křepčili a v kopku si je vsuli,

za rána však rozmetli ji zas.“

Běda, vy mé družky v lipách skryté,

čím teď druha svého potěšíte,

přijde-li k vám, jako chodil dřív,

by své duše křídla k letu vzpínal,

písní žil a žaly zapomínal

jak ocúnu léto prostřed niv?

„Nestýskej si; však tvé oko shlédne,

že i v zimě pták nám v ňadra sedne,

jako sedá píseň v sivou skráň,

poznáš též, že pod sněhovou rouškou

ne-li růží, mateří přec douškou

v taji pučí zadumaná stráň.

Věz, že kytku vůně zas a krásy

z bílých květů ruka nasbírá si,

jen až, místo jíní na větvích,

do žlutavých pupenců se vloží

pramen záře, již dle vůle boží

k potěše nám vyšle slunný Jih!