Lípy na Vojetíně

Už nad západem slunko zruměněné,

v Otavách nachem vzplály toteny,

a hrdé klasy, kosou pokořené,

Zámeček bílý nad olšinou stojí

a za ním jako čestné stráže šik

vznešené lípy strmí v letním znoji –

a já tu s nimi, starý poustevník.

Ó lípy, kněžky božstev starodávných,

vy šumné harfy za větrných dní,

svědkové věků žalostných i slavných,

královny ticha v plášti mlčení!

Ó, jakou něhou zahovořil ke mně

v omamné chvíli žňových úpalů

hlas přelíbezný milované země

z lip věrných na stráních i v úvalu,

i z mezí, na nichž hadinec se modrá,

kde chrastavec mdlou růží zakvítá,

a vesnická tvář trpělivě bodrá

tě prostým slovem vlídně uvítá.

Pak odcházeje v soumraku vždy tišším

pěšinou luční kolem potoka,

poskočné krůčky blízko cupat slyším

a v olšinách stín pad' mi do oka.

Stín chlapecký se kmit' a náhle mizí –

tvé bosé nožky zda to nebyl krok,

Ó básníku, než odtud v kraje cizí

tě osud vlekl, nevlídný tvůj sok?

Když's potom Královnu Noc bájit slýchal

a den tvůj chřadl v stínu cypřiše,

zda šum lip zdejších ve tvém smutku vzdychal

a rozpínal tvé touhy do výše?

Tu náhle vítr zved' se nad strnisky

a lipám napjal strunu na větvích,

by zavál jejich žalm, kde růvek nízký

je strážcem pěvcových dum zásvětných...