LISETTE

Ah, to byl kůň! Byl červený jak liška

a jako měď se leskl. Nožky laňky

a jimi proto dotýkal se půdy,

by odstrčil se a moh letět rychlej,

než bylo by mu možno v pouhém vzduchu.

Jen jednu vlastnost měla milá Lisette,

nepěknou sice – ale pro tu necnost

já lacino ji koupil, a ta necnost

mi u Eylau i život zachránila.

Ta Lisette zběsile se hnala po všem,

co v dosah tlamy přišlo: věc i člověk

i jiný kůň – a kousala jak ďábel.

Můj sluha Pierre, Gaskoněc a chlapík,

však vyzrál na ni – jedenkráte jí podal

na rožni pekoucí se skopčí kýtu

a Lisette ovšem kousla nehorázně

až spálila si tu svou dravou tlamu:

od této chvíle Pierre jist byl před ní

a když já tentýž experiment proved,

i mně pak čelistí svou nehrozila.

Adjutant žádný v štábu maršalově

tak věru bleskem cválat nedovedl,

jak já s ní lítal. A můj maršal Augereau

tak zíral na ni, tak se vyjadřoval,

že kdyby byla mrška nekousala,

dojista by ji odkoupit se snažil.

Jak u Eylau to bylo, povím tedy.

Náš maršal Augereau prorazit měl centrum,

Ney, Lannes a Davout zničit křídla Rusů.

Den sychravý byl, sněžná metelice

nám bila v oči, krajina pak tato

je plna bažin, jezer, které sněhem

přikryty byly. Sbor náš dlouho bloudil

a když pak na Rusy jsme narazili,

tu strašná palba s předu, prava, leva

nám ukázala, že jsme polokruhem

od nepřítele těsně obstoupeni.

My neustoupili, ba, předvoj vrazil

tak vehementně v ruské postavení,

že probil se až k vrchu v středu jeho –

byl čtrnáctý to regiment, a hoši

vysocí štíhlí, každý jako topol

a mrštní jako lesklá damascenka.

Sníh přestal padat kolem jedenácté

a teď jsme s Rusy pohledli si v oči:

bajonet, kolby, palaše a pušky

a kanony – vše do práce se dalo,

já dvacet bitev proďál pod císařem,

však této neviděl jsem příšernější!

Den vyjasnil se tvrdým ostrým světlem

a dobře zvlášť se palba rozlehala

a bylo vidět zřetelně a jasně

v daleký prostor. My se nehýbali

a také Rus ne. Zakousnuta v sebe

se vojska pobíjela vztekle krutě –

tak málo zajatých jak v bitvě této

nebylo v jiné. O dvanácté přijel

k nám Napoleon. Přijel na bělouši,

jejž od perského šacha darem dostal

a bělouš ten byl bílý a se leskl

jak padlý sníh, když zasvítí naň slunce.

A císař zdál se nálady být dobré:

nám vlídně rukou kýv, pak hleděl s láskou

v těl chumel, hlavou potřás, usmíval se

a hlasitě řek: „Porazím je jistě.“ –

Dal sklo si podat, pozoroval chvíli

boj na křídlech a potom zadíval se

k onomu vrchu, kam se probil předvoj,

náš čtrnáctý pluk. „Čtrnáctý se drží,“

řek spokojeně. „Ale zbytečno to.

Pošlete rozkaz, aby v čtverci sešli

a probili se sem k vašemu štábu.“

My adjutanti stáli všichni v řadě,

já třetí. Než moh Augereau kývnout rukou,

sjel první do roviny. Kozáků tam

jak v slunci much a jen tam soudruh dojel

byl sešavlován. Druhému kýv maršal,

a druhý šel si pro smrt. Bylo na mně,

a viděl jsem, že maršal jaksi váhá –

– byl, mohu říci, miláčkem jsem jeho –

já zrud jen, vyjel, pozdravil a letěl

a Lisette, dobrá, pěkná, milá Lisette,

jak tušila by, že nám o krk běží,

jak koule dělová se nesla vzduchem,

že cítil jsem, jak fičí mi kol uší.

Já zahlíd, jak si na mne ukazují

kozáci černí, jak ten onen křiče

v zarostlé tváři vyceňuje zuby,

ten onen vyjel dohnati mě touže

a jiný zas mou troufal skřížit dráhu –

a všichni marně. Lisette, pěkná Lisette

mě nesla na vrch k čtrnáctému pluku.

Jak vítali mě! Vyřídil jsem rozkaz

a všichni zřejmě potěšeni byli,

že císař si jich vzpomněl. Stáli v čtverci

a odráželi pěšáky i jezdce,

již jako vlny do břehů k nim bili.

Plukovník mrtev, komandoval major.

Ten ukázal mi, jak by marno bylo,

chtít probíti se. Sám prý sotva budu

se moci vrátit. Císaři mám říci,

proč neposlechli, vyříditi jemu

poslední pozdrav čtrnáctého pluku

a odevzdat mu orla, jejž pluk přijal

kdys z ruky jeho. Orla odlomili

jsme od žerdi. Pluk naposledy zdravil

jej salvou hřmící v řady nepřítele,

já pod plášť připevnil jej, vojsko vzkřiklo:

Vive l’Empereur! – já Lisettě stisk boky,

ta hřívou hodila si a již hřmíme

dvě těla v jedno srostlá větrem dolů.

Zas piky, šavle, obličeje lidí

kol míhají se – jedna pika bodne

Lisettu v stehno, Lisette popuzena

tím rychlej letí. Náhle trhne sebou:

Rus jeden, silák, opěšalý kozák,

se vrh jí v uzdu – šavlí míří po mně –

však Lisette chňapla po něm, trhla hlavou –

a Rus tu stojí – strašné podívání:

krvavá lebka bez vlasů a kůže –

a místo obličeje – živé maso –

a Lisette pádí ztrnulými Rusy

a nikdo netroufá si zkřížit cestu

příšeře dravé s tlamou zkrvavenou – –

Až před řetězem našich zasáhl ji

střep granátu – já padl bez pohromy,

však Lisette leží s roztrženým bokem.

Dvakráte ještě pohodila nohou,

jak běžet chtěla by... Můj Pierre čekal,

hoch čiperný, jak by byl vypočítal,

že přijdu o Lisettu, s čerstvým koněm

a už byl u mne a už zase jedem.

Tak vyvázl jsem. Maršal stisk mi ruku

a poslal k císařovi. Vyřídil jsem,

proč čtrnáctý pluk probíti se nemoh,

i vyřídil i poslední ten pozdrav

a orla jejich odevzdal mu. Vlídně

mi pokýv hlavou, vlídně, že bych s chutí

za tento pohled letěl ještě jednou

na vrch ten k čtrnáctému regimentu.

A tedy Lisette: tak jsem přišel o ni

a takového koně jsem už potom

nedostal nikdy. Když jsme nato jeli

po bitvě polem – štáb náš připojil se,

když maršal poraněn byl, k císařovi,

ba, Augereau raněn byl, a komandanti

všech divisí a brigád ba i pluků

do posledního padli na bojišti,

náš armádní sbor vůbec tak byl zničen,

že podplukovník Maassé, z důstojníků

jediný zbylý, předved císařovi

z patnácti tisíc jen as tisíc mužů! –

když s císařem jsme jeli po bojišti

– to zvykem jeho bylo, jak když rolník

si vyjde pozřít na požaté pole –

tu mrtvou Lisettu jsem ještě zahlíd

a věřte, že mi slzy vstouply v oči...