Liška.

Liška velmi chytré zvíře –

Ač prý není všechno k víře,

Co se o ní roztrousilo,

Jak se snažila všemožně

Dosáhnouti zralé hrozně;

A jak se jí poštěstilo

Ošiditi dravce vejra;

Jindy jak zas půl dne ztrávila,

Hlásek vrány chválila,

Aby dobyla kus sejra;

Nebo jak prý králi v nemoci

Všecko pospíchalo k pomoci,

Jenom liška venku stála,

Dovnitř vstoupiti se bála;

Protož také Chytrouškem vždy sloula.

Uplynul již ale dlouhý čas,

Co ztratila liška hlas –

Bylo to za času Rybrcoula.

Nyní dokonce již oněměla,

Chytré kousky zapomněla,

V tiché samotnosti žije,

Místo vína vodu pije;

Jen kdy strava nestačí,

Z nouze teprv pytlačí,

Mladé honí zajíce,

Koroptve a slepice.

Ptám se ale, proč pak asi

Mlčí již tak dlouhé časy?

Ztrpení jen, hned to zvíte,

Pravdu čistou uslyšíte!

V oné znamenité době,

Kdežto ještě mluvila,

Pozvala si kunu k sobě,

Mnohou věc jí svěřila;

Takto k paní kmotře pravila:

„Buď mi svědkem, bledá luno,

Že ti, milá kmotro kuno!

Jasnou pravdu svěřuji,

S právem že si stěžuji;

Včera již jsem uzavřela

Řemesla se odříkati,

Neb jsem dávno nahlížela,

Že se chytrost nevyplatí.

Lidé, tito nevděčníci,

Též mé kousky již provádí,

Jeden druhého podvádí;

Po mně však co vražednici

V poli, v lese stále slídí,

Myslíc, že mne z světa zklídí.

Kůží mou se odívají,

Zkřehlé oudy ohřívají;

Odemne se naučili,

Jakby dobře živi byli,

Jakby pouhou chytrostí,

Bez práce a těžkosti,

Chléb vezdejší vydobyli.

Nyní však ti pranevděční žáci

Takovou mně mírou zplácí!

Uzavřeno, dokonáno!

Až pak zítra časně ráno

Slunce zjasní krajiny,

V divé zajdu pustiny.“

Pak se ještě obejmuly,

Jedna druhou políbily,

Bolestně se rozloučily.

Chytrost liščí od těch časů

V lesích není k nalezení;

Jak nám svědčí mnoho hlasů,

V lidské přešla pokolení;

O tom důkaz dává hlasitý

Mnohý člověk „liškou podšitý“.