List Adolfu Heydukovi.

Již běhu rok zas zapad v moře tajů,

již pozdní jaro – svátek, pěvče, Tvůj –

tož přijmi přání z matky českých krajů

ode mne vřelé, s ním i pozdrav můj.

Ó šťastný pěvče! Běh, ač setřás času,

Ti v snivou kadeř dávno sněží bílé,

přec písně Tvoje plné čarojasu,

jak z mládí dob nám zvoní roztomile.

Tvá láska k vlasti, dražší nad vše žití,

i písně Tvoje, jež neznají zmaru,

ať ještě dlouho v Tobě nám jen svítí,

a Bůh ať dá Ti plnou míru zdaru.

A v sled až v introitu zavzní píseň

za Tebe, pěvče, pohřbu, poslední,

až osud střese všední rmut i tíseň,

jež za života přec se v duši dní.

Ti vděčná vlast se vděkem složí květy

s lupeny laurů, nesmrtelné slávy,

jimž Vyšehrad již nedá rezavěti,

jež kol tvé skvít se věčně budou hlavy.