List člověka, který včera umřel.

Včera jsem umřel. Buďte vy tam zdrávi,

jež opustil jsem v chvíli dětinné,

kdy dotknula se ubohé mé hlavy

osudův chladná, přísná bohyně.

Byl okamžik to děsný! – Kolem lůžka

bývalých přátel stály davy hlučné:

ta věrná povždy egoismu služka,

ta touha po štěstí a pýše tučné

se u mé nohy k spánku ukládá,

ač zdlouhavě a taky nerada.

A sláva všecka do koutka se dere

jak ty mé světské touhy tisíceré.

A před mou duší prchající stojí

s mlhami v očích drahý národ můj:

o zůstaň, zůstaň v života tom boji,

a kde jsi přestal, statně dobojuj!

Již chtěl jsem zůstať, v tom jsi přišla ty tu,

sudičko moje, v prvním smrti svitu!

A byl jsem mrtev. – To tam všecko žití

i noc ta se svým krásným sněním,

i slunce lesklé, na živé co svítí,

i lidstvo se svým dlouhým utrpením.

Již buďte zdrávi! Já jsem taky zdráv!

Ač nepyšním se ratolestmi květů,

ač nekrášlí mne pestrý zlatohlav,

to dosti jest: já s bohem dal jsem světu!

Jsem svoboden! Jsem prost té hnusné tíže,

jež lidskou duši sterým poutem víže;

vy bludnou cestou moříte se v pláči,

ať pánové jste nebo pomahači,

vy mozolem svých rukou a svých duchů

v tom zapleteném brodíte se ruchu,

vy bez oddechu všickni honíte

po krvavé se cestě trnité,

na jejíž vrcholích vám kvete sláva,

jež za úděl jen žluč a mdlobu dává;

a když vám sotva stačí dušička –

má vesele zní z hrobu rolnička!

A nezní jenom, ona řehce, víří,

že prosta je té pouti po světě,

a že teď vám, vy světa bohatýři,

zazvoní bujně k švarné odvetě!

Jste pidimuži, přese všecky věže,

jež nastavěli jste si ze svých hlav,

a nechť i živých mrtvý hluk i dav

tu vaši slávu ochranou svou střeže.

Jste malí, skrovní jak ti mravencové,

ač víte, že vám spočteni jsou dnové,

a ač svou sudbu znáte smrti jisté,

přec v žití svém jste bídní egoisté!

Ač stále řvete, že jste rodinami,

přec rodinný cit tuchne v ňadru vašem,

ač hrozíte se před šalbou a klamy,

ač těšíte se samým mesiášem,

přec vaší duší žluč a rozmar zmítá

a nikdo z vás přec let svých nepočítá,

by splnil svého žití nádobíčko –

že už se odebere za kratičko!

A já tu jsem! Jak vede asi se mi,

se táž ret váš živoucí, však němý;

nu výborně, mám aspoň srdce svoje

čisťounké, bílé, beze všeho boje,

a moje bujná česká dušička

je samý smích a samá rolnička!