List do ciziny.

Můj bože,věru nevím sám –

tak často proč Tě vzpomínám!

Proč v soumraku mé duše teskné

zas často se mi zrak Tvůj leskne –

můj bože, já to nevím sám!

Ty, dítě, snad to pochopíš,

až nahlédneš v mé duše tiš!

Až přečteš sobě řádky tyto

a zvíš, co dřív Ti bylo skryto –

Ty, dítě, snad to pochopíš...

Jak v pustém, dálném severu

kraj mroucí v stálém večeru,

jenž kouří jen se v mze a páře,

kam nikdy nevzplá slunka záře –

tak v stálém já snil večeru!

A zaklet jakby v sluje klid,

kde v mrazu dřímá život skryt,

kde mrtvě leží voda v šeři

a ruch ni svit ji nerozčeří –

tak v mrazu spal můj život skryt!

Tu jitro zřel jsem očí Tvých –

a rázem tál můj led a sníh!

V mou sluj pad’ náhle paprsk světla

a v mrtvou tiš mou píseň slétla –

s ní máj zas dýchnul v ten můj sníh!

Či vinou Tvou se nestalo,

že spaní mé tím přestalo?...

Ó, srdce že mi tlouklo prudce,

když dlaň Tvou měl jsem ve své ruce –

to vinou mou se nestalo!

V můj starý mráz, v můj prázdný svět

Ty’s, dítě, byla první květ!

Bůh sám, bych opět věřil v nebe,

do poušti mé mi vsadil Tebe –

Ty’s byla na ní první květ!

Ó, což je div, že najednou

teď bolem se mi prsa dmou,

a marně s nich jej toužím svrci – –

když nejsi víc už na mém srdci,

a znikla’s mi tak najednou...

Což divu teď, že opět sám –

tak často na Tě vzpomínám,

když rok už tomu, co ta zima

Tvůj květ mi vzala před očima,

a v žití zas – já zůstal sám!