List do věčnosti.

Já postesknout si nemám komu,

zvšad cizoty vstříc vane mráz –

ach, kéž bych mohl zpátky domů,

vy drazí mrtví, mezi vás!

Můj Bože, jak plynou ty časy –

již tolik let vás kryje zem;

však v srdci mém se bolest hlásí,

jak bylo by to před rokem.

Ó, těžký bol mě k zemi hroutí,

mně stýská se, že jsem tak sám;

však vím: z té bludné světa pouti

se vrátím brzo, drazí, k vám.

Co lásky jen se u vás skrývá! –

Teď tolik starob, tolik muk

se v moje srdce těžce vrývá

z těch tvrdých cizích slov a ruk.

Kol mne se žene pustá vřava,

jen vádu, půtky slyším hřmít, –

však vaše náruč vlídná, smavá

by zapředla mě v mír a klid...

A sestro má, ty drahý stíne,

jenž poslední jsi odešel

mně náhle v hvězdné světy jiné,

ty nevíš, jak mi tebe žel.

Byl v tobě vtělen svět můj dětský,

mé touhy, sny a vroucí cit,

mé mladé upomínky všecky –

jak mohla’s mě tak opustit?!

Ať se mnou děje se cokoli,

ty nezvíš nic, jen spíš a spíš

a necítíš víc, jak to bolí,

že neřeknem si slůvka již.

Po zjevu tvém, jenž láskou zlacen,

se marně náruč bude pnout:

je pro mne na vždy, na vždy ztracen

ten světničky tvé bílý kout.

Přes pahorek, jenž tebe halí,

já nepřijdu již nikdy k vám

v tu milou, přívětivou dáli,

ať upláču se, ustýskám.

Tma věčná nad tebou se klene, –

již nepolíbím vroucně víc

tvé tiché čelo zamyšlené,

tvou bledou, ustaranou líc.

A o tom, co mé ňadro hostí,

ti nebudu již nikdy psát

krom listu toho do věčnosti,

že měl jsem tě vždy tolik rád.

Buď s Bohem! – žití dráhu klamnou

jsi skončila, – já zůstal zpět;

však mládí zavřelo se za mnou,

s ním celý uzamk se mi svět. – –

Ó, těžký bol mě k zemi hroutí,

mně stýská se, že jsem tak sám;

však vím: z té bludné světa pouti

se vrátím brzo, drazí, k vám.