LIST.*)

Víš všecko. Dobře. Nečekej však tady,

na poslední té známce, že my dva si

kdys čímsi byli, nečekej v tom listu

mé omluvy a lítosť kajícnice.

Je monolog to služky na odchodu

(a – ruku k srdci – víc já nebyla ti

než služkou, jíž jsi ráčil dávat najíst

a jíž jsi hodil časem šat nějaký

a již jsi blahosklonně vedl někdy

na ples a koncert nebo do divadla),

ta služka jde a chce ti jenom říci,

že není žádnou bezeduchou loutkou,

ba, že ten celý čas se odvážila

mít ve své duši svoje hospodářství,

mít ve své hlavě rozum – třeba malý –

mít v srdci hlas – a jeho poslechnouti.

Hle, čeho já se dneska odvažuji!

Tak psáti tobě! Tak si dovolovat

o sobě mluvit jako člověk jakýs,

jenž tobě roveň! A já, tak tě vidím,

jak ošíváš se při každičkém slově

jakoby byl to škorpionek malý!

Jen považ všecko: (a pak ošívej se!)

Tys byl vždy zdobou lidské společnosti,

„výtečný právník, jeden z nejbystřejších

obhájců našich“ (jak to hlásí denně

žurnály všecky ve svých soudních síních),

při řečech tvojich v každém přelíčení

se nakupily davy obecenstva,

tvůj každý soudruh závistí moh’ zžloutnout

nad tvými úspěchy: ty k slzám dámy,

k soucitu muže pohnul jsi jak loutky;

při důvodech tvých slepá spravedlnosť

svou přísnou rukou ťukla v jednu vážku,

a klient tvůj, čist jako malé robě,

se vrátil v náruč čestné společnosti;

a jaks byl jinak ve všem člověk vzorný,

muž dokonalý! (totiž: nezalhal snad

a nedlužil si, svoje erotica

jsi nedával snad v pospas druhům v klubu

a pil’s vždy s mírou, při tom nosil přesně

moderní kabát, nesšlapané boty

a v pádu vážném jistě bys byl hájil

česť tuto s blesky v rozhorlených zracích

a pistolí či šavlí v pevné ruce) –

a teď: ta česť je zašlapána v bláto,

tvé úspěchy, tvé jméno roztrháno

nestoudnou bytostí, jež byla do dnes

tvou ženou! Mnou. Já zničila tvůj život.

Viď, to jsem bídná! Nejbídnější v tom však:

já nedopřála jsem ti jedné role,

být soudcem nad mnou, mrzkým provinilcem!

Vím, jakým lékem byla by ti chvíle,

kdy s hrudí nadmutou a soudce hledem

a velkolepým divadelním gestem

bys řekl mi: Je konec mezi námi,

práh mého bytu dělí teď náš život –

či nějak jinak – ale metaforou

řek’ bys to jistě. A já šla bych tiše

zdrcena blesky tvojich svatých hněvů,

a ty bys s klidem v nitru mohl jíti

v crême společnosti, na své tváři nesa

tragickou masku, ale znal bys v nitru,

že ten svět ví, jak rozhodně jsi jednal,

jak’s nešťasten a jak to pevně neseš –

a já ti ani toto nedopřála!...

Já neuznala tvojí autority,

já nemyslím, že ty bys moh’ být soudcem

nad svědomím mým! Ba, hleď, ještě více:

já ani sama sebe nesoudila,

já necítím se vůbec ničím vinna.

Že jdu, jdu sama a jdu dobrovolně,

ba, za štěstím svým jdu dnes z toho domu,

ne rozsudkem. Chci jedno tobě přiznat.

Byl čas, kdy jsem tě v pravdě měla ráda.

Mně bylo tenkrát osmnácte roků,

a sám víš, jakým byla jsem já děckem.

Svět znala jsem jen z románů a básní,

byl pohádkou mi, již jsem měla žíti,

a čekala jsem s jistotou, že bude

v něm krásného cos. Já tě měla ráda.

Já věřila v tu lásku jako v tebe.

Svou hrdou naděj viděla jsem v tobě,

tak pevně jsem se držela tvé ruky,

jak bys byl bohem. Často snívala jsem,

že pouze já jsem jednou z vyvolených,

jimž usouzeny v životě jen růže.

Tys byl tak velký, vznešený a krásný,

(nu, nediv se, já tenkrát věřila to,

jak každá jiná o svém vyvolenci),

muž bez poskvrny, přítel potlačených,

jenž celým ohněm hájí jejich práva,

(já myslila, že je to v tvojí duši

a nikdy řemeslem že advokáta),

my četli verše, romány a snili

nad Chopiny a Schumanny den za dnem,

(dnes vidím, jak ti musilo být fádně,

a lituji tě, duše utrápená!)

pak vzali jsme se... Přišlo probuzení...

V těch strašných nocech, jež se zdají jiným

snad nekonečným zřídlem všeho blaha,

já trpěla jen nevýslovným hnusem.

Raffinované jakés divé zvíře

mě strhlo s čisté vůněplné výše

v louž páchnoucího šedivého bláta

a rvalo mě tam, smýkalo mnou, cpalo

to bláto v zrak mi, ústa, sluch i duši –

a s tebou já jsem snila nad Chopinem,

a v tebe já jsem věřila jak v boha!

Ty čestný muži, já jsem prohlížela,

jak pěknou školou ty jsi prošel v žití,

co za poklady chováš ve své duši,

a čeho já se stávám účastnicí!

A taký svazek posvěcen prý bohem

a uznán, respektován společností!

V tom souzvuku dvou těl a těch dvou duší

já, pošetilá, chtěla najít krásu,

a zatím každý nový den mě viděl

tak bídnou, zničenou a oloupenou,

jíž tak je stydno před sebou i lidmi,

jako by naha ven vyjíti měla!

A tys jen frivolně mě konejšíval

a rozplítal mé spjaté v prosbě ruce,

že v manželství se tohle děje všude...

Tys neměl ani nejmenšího taktu

k mé duši ubohé! Ne trošku pochopení.

A konečně, když zhnusil ses mi všecek,

že bych se byla prstem nedotekla

tvé ruky, když jsem s ledovým ti klidem

svůj odpor zjevila – tu neptal jsi se:

kam jsem ji zavlek’, jak se jí teď jevím? –

ne, s maskou urážky jsi vedl řeči,

jež líp’s moh’ udat někde v soudní síni.

Pak ohlásil’s mi, že žít budeš nyní

zas na svůj účet. Žil jsi, já vím všecko,

ač dovedně jsi spády svoje tajil.

Já snažila se povstat, střepat bláto –

už marně, moje duše proti vůli

jím byla prosáklá a otrávená.

Dva roky tak jsem podle tebe žila.

Tys žárlil na mne, žárlil bez příčiny,

snad hnán jen (možno-li to vůbec v tobě)

svých vlastních provinění výčitkami.

Já věděla, že žárlivosť ta zbytkem

je dávné lásky, že je všemu konec,

však snažila se v očích společnosti,

té společnosti, jež je tvojím bohem,

být tvojí řádnou, hospodářskou ženou.

Než, to víš sám, že omrzí nás všecko,

i nejctnostnější třeba komedie –

tak začla jsem žít také na svůj účet.

A dnešní krok můj nezdá se mi nijak

být mezníkem v mém celém živobytí,

jen změna kuliss, hra jde klidně dále,

a potom jedna nová mužská rolle.

Ty znáš jej, suď si o něm, jak ti libo,

mně on je vším. A nedívám se k němu

už s illusemi, nemám jich už vůbec,

ni o sobě ne (za vše díky tobě!)

Jsem připravena ke všem zkušenostem

i sklamáním – v těchto bude méně,

o jedno méně, nehledám už krásu,

(zas díky tobě) jen pár pěkných chvilek,

a ty chci užít každičkým svým nervem

i při skrčených nosech společnosti.

Snad přijdu o vše – život je dost hloupý,

že leccos se v něm často opakuje,

než má i to zas jednu dobrou stránku,

že nepřekvapí... Vím – – – – – – Však nač psát dále?

Co je ti ještě jenom po tom? Po mně?

Měj dobře se a do „poměrů daných“

se nějak vprav a hleď své dobré jméno

vyleštit nějak, bys moh vejít čestně

na forum čestné svojí společnosti!