LIST EVIN.

Tichou vodou zlatý měsíc plove,

klidno vše, kéž také žal se stiší;

v hloubku srdce vkrádají se snové –

duše má Tě zase zří a slyší.

Cítím polibky Tvé na svém čele,

a má duše chvěje se i výská;

je to slza radosti i žele,

jež mi nenadále v oči tryská?

Provázím Tě v kypré stráně lesa,

pod omšené jedle mocné snětí;

zřím, jak hlava do dlani Ti klesá

a Tvá bledá ústa slyším pěti.

Zpívej, zpívej, jest mi jako květu,

když mu ranní rosa v kalich spadla;

jen tou vláhou kouzelných Tvých retů

v žalu svém jsem dosud neuvadla.

Zpívej, piš mně do otcova domu

vše, co konáš, myslíš, zpíváš – sníš,

vím, že nemáš požalovat’ komu,

požaluj své milé. Piš mně, piš!

Ten prstýnek zlatý,

který jsi mi dal,

do moře mi spadnul,

v hloub se kolébal,

ale lodník mladý –

dřív než ke dnu slet’ –

střelmo do vln skočil,

vynes’ mi jej zpět.

Za to jsem mu dala –

chtěl ji památkou –

z knihy milých písní

jednu růži Tvou;

vždyť mi vynes’ z hloubky

snubní prsten náš, –

pro tu zvadlou růži

snad se nehněváš?