LIST HANÁKŮM.

Když ve hrom děl, třesk mečů, koní ržání

již zněly hrozné křiky zoufalosti

na Bílé Hoře krví syté dosti

a útěk všem byl poslední již zbraní:

Vy zůstali jste na smrt odhodláni

jak dubů les a ve vzdorné své zlosti

v prach zbít jste dali žulové své kosti

a svět jste naučili umírání.

Tak! – Hrome tak! V tom krev poznávám svoji:

kde stojím, stát, ať smrt nade mnou chřestí,

a nevzdat se, ať peklo kol se vzrojí.

Jen dále tak, jak v staré této zvěsti!

Toť po hanácku: Buď vše zdávit v boji,

neb padnout – ale se zaťatou pěstí!...