List k duši.

Víc, nežli jen tvé sladké pousmání

a než tvých očí tichá záře hvězdná

a víc, než úsměv jara na tvé skráni

mne okouzlilo: – je to duše plání,

jež v oku září hluboká a bezdná.

A píšeš mi, číš žití pukající

že zvolna tobě z mdlé už padá dlaně...

Vím, kde jsou srdce veliká a snící,

tím bouří víc a více vášně hřmící

a více zkoušky bůh vždy sešle na ně.

Však čím víc bouří teď tvé čelo chvátí

a mladou skráň, tím bůh má tebe radši,

a čím víc hoře v mladé ňadro dá ti,

tím spíše ví, že, až se jaro vrátí,

to štěstí malých tobě nepostačí

A proto vítej všecky rány Joba

a proto trp a v bolesti své němé

si nezoufej... až přejde zkoušky doba,

v den štěstí slavný sejdeme se oba

a na svém srdci všecko nalezneme.

Pak, drahá, půjdem spolu, v ruce ruku,

a budem vědět, co tam na dně dříme,

až na procházce, v stínu starých buků

naslouchat budem vlastních srdcí tluku

a k hlavě hlavu tiše položíme.