List k srdci.

Ach, ano! Je to pravda. Což my víme,

již týráme se, jest-li ještě zítra

žít budem? – Pravdu tu když pochopíme,

pak musí usnouti štír každý nitra.

Ach, ano, je to pravda. Kdo by tady

zbyl, věčného by červa v srdci nosil,

po lásce věčně umíral by hlady,

své marně památky by slzou rosil.

Ach, ano! Je to pravda. Jen co máme,

čím v skutku jsme si, pravé jest a ryzí,

to píšeme si, tím se skolébáme

a proti sobě dlíme – jako cizí.

„Tvou hlavu líbám“ – zde to psáno stojí,

a přece nelíbáš ji v skutečnosti,

jen pomni, tvojí jakými jest boji,

jak dřív, než myslíš, zlíbáš její kosti!

To říci sobě – říci, to je málo,

se řídit podle toho, šlo by lépe,

o štěstí by se nejenom nám zdálo

vzdor fatu, o němž víme, že jest slepé.

To cítit vždy: visíme nad propastí

a visíme jen pouhou pavučinou,

tož držme se, věř, není větší slasti

než držeti se nad prohlubní stinnou!

Je líto chvilky, líto okamžiku.

Jsme dnes, je pravda; – budeme však zítra?

Za námi osud brousí svoji dýku,

než pochopíme záhady vše nitra.

A když je pochopíme, bude pozdě,

tož pevněj chyťme se a nechme stmívat

se kolem vše – je žalno slyšet v hvozdě

po západu sledního ptáka zpívat!