List K***.

Ještěli pak žiješ tuto?

Těli povolal již v temnici

Kvetoucího teprv Pluto?

Čili v elizejské květnici

Oslavený kvítky zbíráš?

Nebo ty jej, nemoc lenivá

V suché náručí své svíráš?

U tebe či rozkoš přebývá,

Pomníť snad mu nedáš na mne?

Kdež tě příteli můj hledat mám?

Kdež si podáme zas rámě?

Nebo s nevěrností bloudíš sám?

O ty hrozná! smutkem zajdu,

Jestlis přítele mi svodila!

Ne však, najdu já jej, najdu!

Zdali Čechia by zplodila

Nevěrníka? Zdali pravý

Přítel nemá chvalné věrnosti

Pylada? – Onť, kdyby dravy

Šelmy plné líté vzteklosti

Na druha se jeho hnaly,

Hodilby co hrom se v cestu jím;

Nechťby tlamy rozdíraly,

Vzteklosti své chtíce shladit ním:

„Druha jen když opominou!“

Tenť jest pravý přítel, tenť jest Čech!

Všickni ať jej k srdci vinou,

Jej nám věčně nebe žíti nech!

Nemníš snad, že v podezření

Příteli! tě mám? O tyť jsi můj!

Dlouhé jen tvé pomlčení

Trud můj vzbudilo. Ach, nesužuj

Déle mne, jenžs milostivé

Věrné srdce ke mně jevíval:

Když sem s tebou žalostivě

O nezdárném Čechu mluvíval;

Když jsi mou pěl milou píseň,

Kytary pak libozvukami

K ní pohrával. Sladkou tíseň

Když jsme lakotnými mžikami

Z nebes modra čerpávali,

Ježto u večera jasného

Rozmanité protkávaly

Vlnky, jako kvítí krásného;

Když jsme po našich se straninách

Toulali, pastýřské vedouce

Rozmlouvání: „Kýž tam v malinách

Beránci si skáčí, jsouce

Od pastýřky hezké chráněni!“

Kyž se s tamté příkré skály

Hromem křivolakým rozdělené

Potok ječe, dolu valí!

Brzy chaloupku jsme chtěli

U řeky tam míti, brzy zas

Pod hustým dubem jsme sedávali

Popoledná, v letní vroucí čas.

Tak zlatých hodin jsme požívali,

Vždycky, vždycky na ně zpomínám,

Vždy po tobě toužím; chvíly

Každou k tvým se těším novinám, –

Nic však, nic mně nepřichází,

Všecka marná jestiť radost má,

V smutku se mé srdce hází:

Tvůj jen list, jen ten mu poklid dá.