List mrtvému.

Jest přetržena píseň tvoje žhavá

jen na chvíli, však mrtva s tebou není.

Zní v srdcích nám, když nové ráno vstává

v hovoru zvonů všech a náhlém kuropění.

Za dne i v noci provází nás její

výbojný rythmus, jasná melodie,

v spěch práce naší nese posilnění

a v její trpkost vůni jahod lije.

Učí nás mužně žít i umírati,

však žíti především: tož zápoliti

o bytí své a plnou hrstí bráti

z lích země klasů bohatství i něhu kvítí.

A zří tě stále ti, kdož znali

jas tváře tvé a zahoření zraků,

jas neprchající i když se bouře valí,

zaplání zraků tvých nad kytkou rudých máků.

A žitím celým tragoedie skonu tvého

nám připomínat bude nebezpečí

každého výboje, však také slávu jeho,

získanou ranami, z nichž nikdo nevyléčí.

Ztrát bolestných se cestou nelekneme.

Je ztráta často vítězstvím a ulehčením.

A kdysi ztratíme, co nejvíc milujeme,

až na své stráži klesnem’ unaveni bděním...

Tvá píseň nesvadá, ač tvůrce svadl.

Vždy dovedem’ tvé heslo zavolati.

Chcem’ neochvějně žíti tam, kde’s padl,

a se vzpomínkou na tebe své dílo pracovati.