LIST NAUTILIŮV

Ó příteli, co dělám zde, se ptáš,

v tom městě Židů začarovaném?

Ba skoro nic. Jen s mysli nejde mi

to divadlo, jenž tenkrát zažil jsem,

kdy zatmělo se slunce, jak jsi psal.

To den byl plný předtuch dráždivých

a jistě u vás nebylo víc hrůz.

Zde umíral ten den kdos na kříži

a lotříky dva křižovali s ním.

Já na úbočí Golgoty jsem stál

a její vršek s křížem trojitým

se zakymácel přede mnou jak loď,

loď s trojím stěžněm, v bouři tančící,

ve vlnobití temnot. A mi zdálo se,

že davy lidstva, bouří zmítané,

k ní ruce pnou, ke spáse jediné.

A v příval tmy a v úděs myšlenek

mi duší šlehl nevím jaký blesk,

však já jsem uzřel v blesku tom a vím,

od chvíle té to vím tak nezvratně,

že loď ta jistě, šťastně, vítězně

přistála v chvíli, kdy muž onen děl:

Jest dokonáno. – Ach, tak vítězně –

a byť byl jeden stěžeň ulomen,

přec přistála. A já jen přemýšlím

od chvíle té, jak přichytit se již

menšího stěžně, toho šťastného,

jenž zůstal celý. Chyť se se mnou též!