LIST OTCŮV.

Mé dítě zlaté, spěš, ó spěš,

vždyť po tobě mé nitro touží,

jak po vlaštovce chrámku věž,

když metá klas a den se dlouží!

A srdce mé jest jako zvon,

jenž s oné vížky jitrem zvučí,

a každý jeho svah a tón

mne, starce, znova modlit’ učí.

Jak milá jsi, juž z dálky zřím,

a duše má tě vroucně líbá,

tvůj pohled milý, vím, ach vím,

mé strasti všecky ukolíbá.

Já přes to moře, spousty hor

juž ve své náručí tě vinu

a líbám čelo tvé a zor,

a strachem o tebe zas hynu.

Zde vstříc ti pučí každý keř

a Kubáň smeká turban z mraků,

já narodím se teprv, věř,

až utonu v tvém drahém zraku.

Ó, pospěš, abych šťasten byl,

až na srdce mně vložíš hlavu;

já útulek ti připravil

dne půli sotva od přístavu.

Ó, pospěš, utlum vzdech a ston!

Až noha tvoje přes práh kročí,

a zhlednu tě; jak Simeon

rád zamhouřím pak staré oči.

Ó, pospěš, dítě! Povždy víc

má duše o tebe se leká,

sta mil ti poletuje vstříc;

má hruď se chví a náruč čeká!