List padající praví: musím jíti,

List padající praví: musím jíti,

již usech’ jsem a vítr větví třese –

a přece letí k zemi jako v plese,

a ševel jeho zvučí hymnem bytí.

Snad prvek, jenž v něm skryt je, ví a cítí,

že v nové podobě se opět vznese,

že hrůza zkázy hmoty nedotkne se,

že žil, že žije a že bude žíti.

Snad vzpomíná, že kdysi šplounal vlnou,

že lidi zřel a slyšel vřavu plnou,

jež dávno propadla již smrtným tmám,

a těší se, že bude sluncem pláti,

že silou jeho budou květy zráti

tak rudé, plné, jak je líbal sám.