LIST PANU X.

Zas po letech jsem o Vás slyšela:

prý v slunce jste se příliš zahleděl

kams do výše nad šero všedních dnů

(v nichž žena tiše žije s dítětem,)

a spálil svoje křídla nesmělá.

Ta zvěsť – tak náhlá, potěšila mne:

je ve Vás síla, láska k životu,

po níž jsem vždycky u Vás toužila.

A maní napadla mne myšlenka:

Jen ať je klidným, ať je lhostejným!

To Vás se asi netkne, příteli,

však přec to sdílím: zatoužila jsem

promluvit s Vámi, otázat se Vás,

jak velikého duše dosáhla

v tom víru žití posvěcení as,

a jste-li šťasten slunným jedním dnem,

jak domnívám se, jak bych přála si,

zda drahým Vám klid očekávání,

jenž v duši Vaší asi zavládl

v tom řevu moralistů zákeřných?

To, příteli, bych ráda věděla,

ve chvíli, kdy Vám v duchu tisknu dlaň.

A když již Vám tak píši po letech,

tož ptám se Vás, zda vzpomenete kdy

na dávnou dobu, kdy jste poprve

o dvanáct mojich let se zajímal?

(Promiňte mi tu smělou myšlenku!)

Já tehdy jarem provázela Vás,

jež sasankami pěkně rozkvetlo

ve staré K..ské květné zahradě.

Vy sasanky ty učil jste mne znát

a lecos jste mi tehdy vyprávěl

svým hlasem dechem jara prochvělým.

Pak vzal jste mi můj dětský notýsek,

jenž místo panny sdílel moje sny,

milostných veršů prvé pokusy

jste udiveným zrakem odhalil –

a díky, že jste mlčel diskretně!

Vždyť byl jste mužem a já děckem jen!

Však ve mně vše to probudilo cos,

neznámou strunu v duše hlubinách,

jež nedávno se asi napjala.

Mně úzko bylo při tom napjetí.

To nebyl pocit prvých dětských her

na Lásku, ani úcta k vážnosti.

Před vámi stála žena mladičká,

jež bála se té touhy neznámé.

A pro tu touhu tehdy, příteli,

ze všech sil jsem Vás nenáviděla. –

Tak často ráda vzpomenu si teď

na ony prvé známé sasanky,

i na nenávist svého úděsu.

A proto dnes, po letech dychtění,

touh zabitých a těžce křísených,

mně duší bleskla prosby myšlenka:

Jen ať je klidným, ať je lhostejným!