LIST PODZIMNÍ.

Až jedenkráte, po let sklonu

ke krbu sedneš v pozdní čas,

kdy z dálky podvečerních zvonů

ti do snů tklivý vpadne hlas,

až ruka tvá, věkem se chvící,

mou knihu zvedne zrakům blíž,

kdy duší, bílou holubicí,

v kraj mladosti se navrátíš,

kdy srdce tvého ve hluboku

cos zazní starým nápěvem,

kdy mladost slzou svitne v oku

a zvadlým zahrá úsměvem – –

Ó, sni jen, duše mojí duše,

sni o těch, jež zde nejsou již,

sni, usmívej se v sladké tuše,

že zítra všechny uvidíš –

že všem zas záhy stiskneš ruku,

jež z pozemských jsi znala cest –

že vše, co znělo bez souzvuku,

ti splyne v sladkou píseň hvězd – –

A tiše sni o bledém muži,

jehož jsi hvězdným byla snem –

na srdci nejvonnější růží,

na hrdém čele vavřínem – –

Já bůhví kde dlít budu v dáli,

snad jak stín bloudit září sfer – –

Ó, vzpomeň, zem když soumrak halí,

při zhaslém krbu, v podvečer! –

Ó, vzpomeň, podvečerních zvonů

kdy do snů zavane ti hlas...

Ó, ve své písni po let sklonu

já s tebou budu zas a zas.