LIST POGGIŮV I. II

Dávno už jsem ti nepsal, Niccolo milý,

protože nemohl jsem, což znamená: sloužím.

A tak rád bych ti všelico řekl, co jenom

příteli dá se říci v době, jež tak je

rozkypěna osobami i ději,

zvlášť těmi skrytými, které povrchu světa

před svým uzráním musí ztajeny zůstat.

Ale opravdu nebylo kdy na řeč družnou.

Zvláště co pánem mým Jan jest XXIII.,

přibylo práce. Král Římský chce lékařem býti

těžce nemocné církvi – sám ze své vůle,

také však pánem na Rimini jsa k tomu

pobádán, Malatestou, jenž před čtyřmi lety,

při prvé papežské mši, Jeho Svatosti zlatou

držel mísu, aby v ní umyl si ruce,

teď však by rád ho i s papežstvím v nejhlubším moři

skoupal – král Římský chce tedy lékařem býti

nemocné církvi a vyříznout trojitý nádor

ve hlavě její, operace tak těžká,

neslýchaná, a pacient, jak už to bývá,

rád by se vyhnul jí. Král chce církevní koncil,

Jeho Svatost však nechce; neříká sice:

,Nechci,‘ dělá však všechno, aby jen nebyl.

Nedůvěřuje mu a – co mnohem je horší –

nedůvěřuje sobě. Kdyby tak ještě

sněm byl v Italii, spíš by dal souhlas.

Tam ho však král Římský nechce, a za Alpy, tam se

Jeho Svatosti nechce. Na cizí půdě,

na neobeznámené, hůře se válčí.

Na skrývačku to hra, jen mrzutá trochu.

V Lodi znovu se král s ním sešel a tak mu

domlouval, ba i život mu vyčítal jeho,

– nijak prý z něho nevyzařuje svatost,

s důvěrným důrazem Jeho Svatosti řekl –

ba i pohrozil jemu důvěrně-přísně,

až ho rozplakal, že pak přislíbil slavně

svolati koncil do Konstancie. To jest,

tvému Poggiovi nastává bez konce trampot,

daleké cesty, dlouhé a obtížné cesty,

noclehy cizí a psaní a psaní a psaní,

aby v nich myšlenky šly jak na nebi hvězdy,

to jest, by hladce každá obešla druhou;

neb aby šly jako hvězdy ve mléčné dráze,

to jest, aby tam byly, a nikdo jich neshlíd’.

Co taký sekretář apoštolský má trampot!

Ještě že přízeň Jeho Svatosti mám i

důvěru všecku. Mrav jeho drsnější, zcela

nezvyklý lidem, jako jsme my, lidé knižní,

vystih’ jsem zplna a dovedu vyhovět jemu.

Moře, víš, z něho dýchá, blýskavé moře,

drsné a dravé a do dálky na výboj zvoucí.

Z ostrova jeho rod, on ostrovan rovněž.

Mlád se již učil, čemu se na skalném břehu

učívá orel a čemu se učívá racek.

Takým byl zrozen a vychován, dravčí to mládě,

na nočních výpravách. Má z toho památku dosud:

v noci on nespí; usíná teprve k ránu.

Nad energicky vypiatým čelem a bradou,

zpod hustých obočí jeho šedivé oči

svítí a blýskají jako noční dvě sůvy.

Neodpírá si nic, co příroda žádá;

ba on jakoby osvobodit se chtěl a

zbavit všeho, co váže a poutá, a býti

volným, nadzemsky volným; než k tomu je třeba

nezemských křídel, a těch on nemá; ho drží

vášnivá země, a něm jest mu azur a hvězdy.

Nikdy prý se nezpovídal, ba že prý

nevěří ani – té pomluvy! – ve zmrtvýchvstání,

ani – považ si! – v nesmrtelnost prý duše.

Nechci ani, vždyť fama crescit eundo,

dále ti psát, co o něm hlasitě mluví;

ale zapomínají háncové tito –

sami o nic lepší, ba pravím ti přímo,

o mnoho horší jsouce, neb pokrytci jsou to,

kdežto on je taký, jakým se zrodil –

zapomínají oni při tom, že z toho

pobřeží vyšel, drsný bojovník s živly,

i když jsou lidmi; jej zrodilo moře, ne kostel;

křtěn byl slanou, a nikoliv svěcenou vodou.

Vtipný a řízný, jistě by raději řídil

celé loďstvo vesele vydutých plachet

nežli lodičku církve, kde znalosti třeba

ne mořských proudův a větrů, než myslí a povah,

divných záhybů jejich a zákeřných vírů,

citův a zámyslů hned v jejich zárodku, květu

neb v jejich zralosti ctné, neb bezbožně hříšné.

Větří na moři jen a na zemi, ne však

ve vzduchu, co se nového rodí neb žene

z neklidných lidských hlav a vzrušených srdcí.

Muž je to paží, ne nitra. Muž tohoto světa.

Muž smělých výprav a bitev. Vzpomeň si jenom,

jak on Bologně dobyl, kardinál Cossa,

Baldassare Cossa, a dvojí dal výprask

Alberigu da Barbiano, jenž svíral

divem a záštím srdce všech condottierů;

co jich zná Italie. Toho on slavně

vypráskal s bolognských polí, že mohli jsme slyšet,

v Neapoli jak Ladislav král zuby skřípá.

Tu Cossa ve svém byl živlu, a osud se jednou

pořádně, porádně přehmát’, když na stolec Petrův

místo holubice svatého Ducha,

proti přírodě zhřešiv, uhnízdil racka.

Není, není on na svém místě, a líto

mně ho. Po racku, luňáku, po orlu chtějí,

aby jim jako skřivánek o nebi zpíval!

Že to tak? Nemohu z mysli vyplašit scény

z koncilu Římského v chrámě svatého Petra.

Bylo po mši a vzývání svatého Ducha.

Sbor všecek stál ještě, slavný čekání klid, a

na trůn usedl papež. Sotva že used’,

za ním pak veškeren koncil, v touž chvíli v tichu

napiatém příšerný pták vylít’ z temného kouta,

se křikem děsným proletěl chrámem a used’

přímo proti papeži, blýskaje na něj

očima hrozně velkýma. Athénin pták to

byl, než spíš bych řek’, že to Furiin sýček.

Vše sebou trhlo. Papež Jan všecek zrudl;

na čele vyvstal mu pot. On zved’ se a vyšel.

Sbor se rozešel planě. V příští však schůzi

příšera pták se opět vyřítil z kouta,

s ošklivým skřekem proletěl chrámem a used’

přímo zas proti papeži, blýskaje na něj

očima hrozně velkýma. Tu však se hněvem

otřásla Jeho Svatost. „Chyťte ho!“ zvolal,

„Chyťte!“ – a svatý sbor jal se honiti sůvu,

hole se míhaly, honily, tloukly a tloukly

příšeru ptáka, až ho dotloukly slavně.

Byla to náhoda, náhoda zajisté pouhá;

přece však, braň se jak braň, přec nemohu vytřást

ze sebe domněnku vtíravou, zlý že to omen,

omen zlý. A Jeho Svatost to také

pojala takto. Zřím ho, jak zrudl a jak se

zatřás’, jak na čele vyvstaly krůpěje potu,

veliké krůpěje potu. Litoval jsem ho.

Myslím, že v příštím koncilu sůva ne jedna,

ale mračno jich vyletí s hroznějším křikem,

s příšernějším vzhledem na Jeho Svatost,

chtíc ho drásat, sdrásat, a nedá se utlouc’.

Příčin k tomu jest, milý Niccolo, až až,

velkých i malých, a malé na velké snadno

nafoukne zloba. Protivny, na příklad, jsou mu,

jako muži činu, jenž úsečnost rád má,

formality a ceremonie dlouhé.

Mezi námi řečeno, u něho ani

úbor pontifikální nebývá přesný;

bez rozpakův i mši svaté na délce ubral.

Jeť on vojín a papeže tolik v něm asi,

možná míň, než ve mně condottiera;

neboť já aspoň na knihy pořádám honby.

Neapolská to krev v něm, jež nezřídla posty.

Pátý to papež, jemuž sloužím, což skoro

tolik je, jako že já tu zůstávám, Jejich

Svatosti však se stěhují. Mnoho s nich zbylo

pozlátka na mých rukou, jako se stává,

předmět když nějaký, nedobře zlacený, často

do rukou béřeš. Staré bronzy a staré

rukopisy mám radši. Není v nich věru

zklamání nikdy, není rozčarování.

Naopak, tisíckráte naopak, pravím,

stále jsou půvabnější, přitažlivější,

stále půvabnější. Má vášeň k nim roste

každým pohledem. Povídám ti, kdykoliv

šerými chodbami klášterními se beru

v klášterní bibliotéku – víš dobře, že všude

bibliotéky vzdálenější jsou nežli

refektoria – zvlášť když jdu ponejprv do ní,

cítívám takové rozechvění ti sladké,

takové třesení sladké v celičkém těle,

jako když jsme před lety, mladiství blázni,

nemohouce přec ucpati výtrysky mládí,

zdravého, překypujícího to mládí,

spěchávali uličkami, víš, těmi

klikatými, a mezi zděnými potom

ohradami zahrad – ta omamná vůně! –

do tajemných domků k sladkým svým mlsům,

k Mariettě já, ty k Brigidě, které že obě

do tajemství artis amoris sama

Venuše zasvětila, byli jsme jisti, –

myslilo totiž naše zelené mládí.

(Ad vocem Marietta. Představ si, zahlédl jsem ji,

jak jsem teď pobyl ve Florencii, kde jsem

nejdříve chvátal do domu tvého, však mrzut

odcházel, nenašed tebe v něm. Slyš tedy: moje

bývalá rozkoš, mé rozmilé kotě, nu, věř mi,

v Ovidu nenajdeš takové metamorfózy:

rozhněvaná kterás bohyně zlostná

proměnila ji na díži, na díži hodně

nakynutou. Povídali mi, že prý

žije teď s jakýmsi ubohým kocourem černým,

farářem nebo takového cosi, a že prý

veřejné obětiště Venuši samé

založila s několika prý ještě

kněžkami, jedno těch málo čistých, jen tak as

pro kocoury. Ale, jak vidět, už z něho

tloustne; jsouť výnosná obětiště přec všechna.)

Ano, má vášeň k starému umění roste.

Pozve-li mne některý Fortunát, bych si

prohlédl jeho mramory, bronzy neb nový

přírůstek jeho Pantheonu, nu, nejsem

pokrytec, ale docela upřímně pravím:

hořím prudčeji, než kdybych přes práh šel, pozván

k samé Frýně. A rád mám, ba rád má já ženy.

(Nedávno Julianus chtěl dobírat si mne,

kardinál od svatého Anděla, – snad mu

náhodou vtipná žíla zbrněla – že prý

já, kněz, tři mám už děti, což neslušno knězi;

bez choti, což prý laiku nedovoleno.

Odvětil jsem mu, že mám děti, zvykem jak bývá

u laiků, a bez choti, zvykem jak bývá

u kněží od stvoření tohoto světa.

Doufám, že dá mi už pokoj. To však jsem jemu

neřek’, že vskutku již ve mně úmysl uzrál,

že se ožením, jak jen shodím svůj úřad,

ne snad k vůli kardinálovým vtipům,

než abych sobě se oddal, k sobě se vrátil.)

Ale vraťme se k věci, k pravé mé vášni.

Cestou z Neapole přes Florencii,

Bologni sem až celé jsem poklady viděl

rukopisův a plastik, sám něco jsem získal

pro tvoje sbírky a také pro sebe něco,

tím vším pak oblažoval štrapace cest svých,

kancelářské též povinnosti, jichž cestou

přibývalo jen. Mezi fascikuly těch

diplomatických akt, tím spletivem tajných

dokladův a úkladův a nástrah, tu tam též

zastrčeny svazky mám menší a tenší.

Když jsem těmi většími unaven, znuzen,

vytáhnu si jeden z tenších, ať Platon

je to, ať Plinius, Vergil, a věř mi, že v celé

Italii není zahrady, z níž by

vůní tak silnou dýchlo to na mne a tak mne

osvěžilo, jak z jejich listů všech. V tajné

zásuvce, kde se přísně skrývají listy

předůležité, soška Herma mi leží

zlatité bronzy, nevýslovné ti krásy.

Vykopali ji nedávno v Terranuově,

rodišti mém, a když byl jsem teď ve Florencii,

přinesli mně ji darem. Kdykoliv denně

otevru zásuvku a uzřím tu sošku,

kterak mezi těmi listy, v nichž tolik

chytrosti je liščí a tygřího vzteku,

leží ona tak bezvadná, zářivá, čistá,

zapomínám na ty lišky a tygry,

všecek pronikán jsa půvabem jejím,

hudbou linií, krásou mužných těch tvarů,

jak v ní síla je něhou a něha je silou,

a tu cítím, jak vznáší mne stvoření božskost.

Božskost ta v kráse jest, můj Niccolo milý;

krása ta numine afflata. A nad ni

většího zlahození života neznám,

ani posvěcení, a tedy ni štěstí.

Toť pro mne jako postranní alejí cesta,

stvořená k rozjímání, útulně vonná,

sváteční, vedle té mozolné, rušné, dnů všedních,

vedle silnice široké, od prachu bílé,

po které vozy hrčí, vojsk řady táhnou,

stáda běží a kořist se všeliká sváží.

Kdo si touto alejí navykne kráčet,

krok jemu zjemní od mysli, řídící krok ten.

Tohoto štěstí aby ve světě bylo

více, ve světě ještě tak hrubém a zištném,

v němž nejsi jist, jestli za trůnem, oltářem zrádně

nečíhá na tebe najatý zákeřník s dýkou

broušenou anebo s dýkou slovní, jež vraždí

déle a krutěj’ než dýka z ocele chladné;

tohoto štěstí, té ušlechtilosti lidské

aby ve větě bylo více, buď přáním

naším i snahou naší a všechněch, kdo s námi

smýšlejí stejně. A průvodci k tomuto cíli

budou nám staří filosofové božští,

básníci slovem i kovem i mramorem teplým,

kteří tento svět pozemský zkrášlili duchem,

jak dosud nikdo.

Malou zprávičku ještě.

V Bologni byli jsme málem, málem již v pasti.

Ladislav, hrozný jak žnec, až k Sieně celou

Italii už požal a strojil se požat

pole též bolognská, město vyplenit, dvůr pak

papežský v něm jak hnízdo zajíců zajmout.

Bylo by se mu to zdařilo jistě.

Chybělo málo, málo, a byli jsme v pytli.

Docházely zprávy, že odklání už se

Florencie též od Jeho Svatosti k němu.

Bologní zatřásla hrůza. Co cenného bylo,

do Benátek jsme poslali narychlo napřed,

sami pak se chystali uprchnout z města.

Ale osud, nestálý, vrtkavý osud,

jakoby zažárlil na toho hrozného žence,

vysvobodil nás z hotové nastrahy této.

Poslal králi krásnou, prý na divy krásnou

apatékářovu dceru šelmovsky na noc,

aby ho vyléčila z večerní nudy,

což ta lasička provedla na divy řádně:

nápojem lásky nejen mu zahnala nudu,

než jakous příměsí mu ji zahnala navždy.

Za hrozných muk prý král pak Ladislav skonal.

Jeho Svatost byla příhodě této

nesmírně vděčna a volněji oddychla sobě.

S ní i my všichni jsme volněji oddychli sobě.

Teď pak míříme ke Konstancii přímo.

Po jiných cestách jiní též do města jedou,

jemuž náhoda uvíjí světovou slávu.

Se všech světa konců sjíždí se tamo

všecka nádhera, všecka učenost církve,

všecka moc a všecek majestát světa:

desítky kardinálů, biskupů na sta,

učených mistrův a doktorů tisíce celé;

přijedou patriarchové Antiochijský,

Cařihradský; přijede velmistr Rhodský;

přijedou obávaní odpůrci naši,

veliká světla Francie: Cambraiský biskup,

kardinál d’ Ailly, a Gerson, přemocný kancléř

Pařížské školy, světla to bodavě ostrá,

pro nás až příliš snad ostrá; přijede také

Řehořův posel, kardinál Jan; ba i Východ,

bájivý Východ se zvedne za ranním sluncem,

aby byl pozorným svědkem velkého sporu

bratra Západu: přijedou bradatí Řeci,

Arméni, Rusové; přijedou mohamedáni,

Afričané, Etiopští a jiní;

přijedou poslové králův a vévodů řada,

kurfiřti, knížata; a přijede ovšem

sama Jeho Milost král Římský Sigmund,

který zplodil ten koncil a jeho jest otcem.

On také celý naň svět, co moc má a ducha,

zve a volá a nutí, chtě sladkým ho svátkem

mít, kdy zářná zasvítí očista církve

a kdy se Západem smíří se Východ,

aby církev byla jediná jedna.

Že to slavný bude sbor, o to už se

přičinil král sám. Rád má okázalosti;

v majestátu svém on rád bývá hercem.

Bude-li sboru též duší, co hýbati má jím,

co jej nésti a vznášeti má duchem víry,

duchem theologie ryzí a pravé,

o tom tady pochybujeme vážně.

Na to mysl jeho příliš jest zemská;

není na křídlech posvátného v ní pelu.

Ona slétá radš níž, níž k sukýnkám ženským;

pro ně mu zahoří srdce, jak pinie suchá.

O tom by choť jeho řekla nám, prvá i druhá.

Máme o tom převeselé tu zprávy,

jak i korunu odhodí, aby moh’ líbat.

Jedna z nich zvlášť je ti nezvykle nová;

toť jakby v koruně královské hnízdo měl cvrček.

Stalo se to loni v Inšpruku městě.

Král Římský přijel tam ze Solnohrad, a Bedřich,

vévoda Tyrolský, uvítal slavně a pyšně

hosta tak vznešeného hostinou s tancem

– znal on královu chuť a záliby jeho.

Všechno panstvo pozval i měšťanstvo přední

s paními, dcerami. Zvlášť z nich nápadna byla

krasavice, jednoho měšťana dcera.

Kdosi z mužů vylákal si ji tam stranou

do samoty a uloupil panenství její.

Ona se bránila, rvala, a jak se jen octla

svobodna, rozkřikla, co se jí v paláci stalo.

Poplach, zděšení, úžas představíš sobě,

otázky ustrnulé, mstychtivý odpor.

Kdo že, kdo že mohl jen býti tak drzý?

V paláci vévodském! Při také vznešené schůzi!

V paláci na počest samého Římského krále!

Kdo že, kdo že on, kdo je? ptali se dívky.

Neviděla však do tváře hanobci svému

– tak praví historie, nejasně trochu;

zahlídla prý jenom, že dlouhou měl bradu.

Byli však – tu má ta komedie dva uzly –

byli tam dva jen rytíři se dlouhou bradou:

host všech hostů, vznešený král Římský Sigmund,

jeho pak hostitel, vévoda Tyrolský Bedřich –

(v milostných dobrodružstvích druh druha větší).

Ku podivu, a jest to záznamu hodno,

v podezření u všech rázem byl první.

Uherští magnáti nevolí bez sebe byli.

Hostitelka div neomdlévala hanbou

– nedávno teprv slavila s Bedřichem svatbu.

Všichni na Sigmunda s odporem láli.

Ale Sigmund na svou přísahal čest jim,

majestátem svým se dušoval celým,

že ne on dívku v paláci panenství zbavil;

kdo že je ten, kdo hanu tu na něho kydl;

že by se pomstil mu. Předvolali tu dívku,

kdo z těch dvou dlouhobradých je to, ať poví.

Odvětila, že opravdu dlouhou měl bradu,

ale že hlas jeho jiný byl, nežli hlas králův.

Na vévodě tedy zůstala skvrna.

Dívku král odměnil čtyřmi sty uherských zlatých.

Historie však zapomněla nám říci,

dal-li královský host čtyři sta této dívce,

nežli si připomněla, že po hlase nebyl

Římský to král – on tak zbytečně nebývá štědrý –,

ani, což divno, proč král sám tolik se bránil,

ani, proč všichni měli hned na mysli krále.

A to podezření v Inšpruku zbylo,

zrovna jak v paláci panenství inšprucké dívky.

My však ten třetí jsme, co mne si vesele ruce.

Vévoda totiž zanevřel na krále na smrt,

do služeb Jeho Svatosti vstoupil i s vojskem,

aby nám ochráncem byl na cestách na sněm,

aby nás v Konstancii samé pak chránil.

Na mne však čeká postní tam strava: tres causae

(netrávím dobře ty církevní spory a hádky),

k tomu zákusek, věc to jakéhos mistra

z Čech, prý kacíře, o něž není teď nouze.

Jak jen máš více svého rozumu v hlavě,

než ho připouští církev, a propůjčíš-li mu

úst svých, by hlasatelem stala se jeho,

čehož církev nikdy a nikomu vůbec

nepřipouští, už jsi kacířem. Rázem.

Nezáživné pro nás to věci. A je těch

kacířů v celém světě teď plno a plno.

Ovzduší dechem jejich jenom se třese.

Máme o tom ze všech končin tu zprávy.

Zvlášť ta viklifovština tříská nám okny.

Konsistoř pražská div neupíše si ruce

nářkem a žalobou, jak se kacíři množí.

Myslím, když tak v duchu to přehlížím všecko,

myslím – my sami, my sami že také jsme jimi,

Niccolo milý, jen že s rozdílem ostrým:

oni by nejraděj’ stáhli s člověka tělo,

aby jen zůstala duše, jakási šerá,

katakombová duše, nezemská, chorá,

bez slunce, bez krve, mnišská jakási duše

(ne však těch chlastounů mnichů, ale těch čistých,

zbožnost co v srdci jak nebes milenku nosí;

nevím však, jsou-li kde ještě); naproti tomu

my chceme v těle krásném krásného ducha,

jasně lidského, hrdě ušlechtilého,

zářnou okrasu země, druhé v ní slunce,

odlesk samého božství, jeho spanilý výraz.

Divíš se povážlivé mé zbožnosti asi?

Věř v ni. Třeba se před svým okolím skrývá,

třeba mne světákem mají povrchní zraky,

ona jest ve mně, ale je vyšší a čistší,

vyšší a nepřístupnější, než vídám ji vůkol.

Nejsem přec ani k ženám v lásce své sprostý.

Do svého presbytáře nedám však, nedám

nahlížeti drzé, všetečné luze.

Jsou přec chvíle, kdy vyjasňuje se v tobě,

jako po bouři bývá, tušenou krásou,

přesvědčením, že dal by se zařídit život

krásnější, vyšší, než tuší mnišské ty duše.

U nich však, ovšem pak i u těch, jež vedou,

u těch zástupů bez vlastní hořící lampy,

nezvyklých domýšleti do samých konců,

u nich víra jest dýmná, dýmná jak požár,

jako požár lesní za větrů prudkých.

Ta jim odklizuje překážky všecky,

nemožnosti. Takého požáru víry

v nás už není. Naše zbožnost je čistší,

vnitřnější, bez okázalosti a hluku;

v srdci, ne v kolenou; v zamlklosti, ne v křiku;

Bůh náš není na praporu, ni v heslech

stranických, válečných. Tím však jsme proti nim slabší.

Přívrženců našich vždy bude méně,

protože nejsme fanatiky a nejsme

výbojní. Já však té víry nechci, jež kráčí

na výboj, v čemž se ovšem rozcházím příkře

s Jejich Svatostmi, svými představenými,

a snad i s tebou také, Niccolo milý.

Vím však, že nehoršíš se, jsa povznesen nad to,

abys pro různost mínění zakalil srdce,

to své dobré srdce, jaké přec bývá

nejlepším vyznáním víry a nejpravdivějším.

Příště, buď jist, už nepotrápím tě takým

rozjímáním. Doufám, že v knihovnách tamních

klášterů čeká na mne chutnější sousto,

jehož vůní neopomene list svůj

zpříjemnit tobě tvůj

Poggio Bracciolini.

Dáno v Mantue MCCCCXIV V. dne Octobris.

Budeš-li psát mi, zač prosím, piš mi už přímo

do Konstancie. Budu šťasten, když v chladném

kraji tom první mne uvítá tvůj z jihu pozdrav.