LIST POGGIŮV II. V

Díky tobě, milý Niccolo, díky!

List tvůj mne skutečně v Kostnici uvítal první.

Co to však čtu v něm? Ty žes dopis můj spálil?

Že prý až příliš páchl ti kacířstvím? Tobě,

který jsi ozářen krásou a moudrostí pravou,

Hellady staré a Říma starého sluncem?

Vedle těch mudrců, pravíš, máš prý též bibli,

jejíhož dechu z mého prý necítit listu,

a že přec nutno spojit oba ty proudy

na jeden mohutný tok jak na slávu boží,

tak prý i ke blahu lidstva; nejen, jak já prý

píšu, staří filosofové božští,

básníci slovem i kovem i mramorem teplým

zkrášlili tento svět náš pozemský duchem,

jak dosud nikdo, nýbrž duch ještě jiný,

nový, duch to novozákonní, Kristův,

který ukázal cestu, jak život náš dá se

nejenom zkrášlit, ale též zradostnit, zblažit,

srdcem vysoko povznést. To pěkná jsou slova,

slova a rád je též říkám; škoda jen, že je

vtělit toužíme my, a ne ti, kteří světu

na spásu roznášet mají ducha tvé bible.

Já aspoň, stále jenž v ohnisku křesťanstva všeho

sedím, ni zavanout necítím ducha tvé bible,

ani zavanout, ani zavanout, pravím,

necítím tady, necítím ducha tvé bible,

ducha novozákonního, jak míníš.

Tvrdím přec s tebou: je třeba něco též chtít a

konat pro povznesení života všeho,

ale nemohu neusmáti se, díš-li,

s hlavou že zakroucenou nazad jít nelze;

muži že nesluší hračky, než ku předu kráčet.

Vím, jest mezi námi hračkářů nazbyt,

slovíčkářův a titěrů zbrklých i nudných,

nad něž je užitečnější příštipkář na vsi

anebo cestář, jenž kameny roztlouká na štěrk.

O nich však mezi námi se nemluví přece.

Ne, milý Niccolo! Jdu-li s klassiky svými,

přisámbůh, ti mi hlavu nekroutí nazad,

ale jí dávají sedět a hleděti přímo.

Jsouť oni moudří, ne blouzniví; jsou přece jako

čistý letní den, ne pařivý, mhlivý;

jsou tak chutně zralí, ne chorobné vůně;

jsou tak radostní, bez chmur a zbytečných nářků;

jsou tak klidní, i v pádu. Takový též byl

ideál života jejich. Ideál lidský.

Byl aspoň možný a dalo se dle něho žíti,

překrásně žíti. Jim na cestu svítilo slunce.

Na hlavy sypali sobě kvítí, ne popel.

Oni svět tento pozemský zkrášlili duchem,

jak dosud nikdo. Víš však, že od starých mládež

ráda se vyvádět dává, než o mnoho radši,

jak jen ji vyvedou, ubíhá, ubíhá od nich

za tím, co v dálku ji lákavou vášnivě pudí.

Uběhneme i my svým průvodcům moudrým.

Kam? A za jakým cílem? Bude krásnější cíl náš,

radostnější? Bude lidštější, blažší?

Dále jít musíme. Nemůžeme se věčně

za sukni držeti mámy. Křesťanství! – píšeš.

Zajisté, křesťanství. Které však, Niccolo milý?

Rci jen, které? Novozákonní? Římské?

Toto jest jen zlatohlav pohanské moci,

pohanské hrabivosti, přešitý jinak;

ono pak vymrštilo až příliš, až příliš

vysoko ideál životní, ve slovech že jen

zůstává pouhých, heslech a slovech jen pouhých,

že však podle něho nežije nikdo,

nikdo, nikdo a nikdo, pravím ti, nikdo,

poněvadž ani nemožno dle něho žíti,

abys řekl, že věrně a upřímně žiješ.

Na špičku závratné věže vyleze smělec,

ne však celé město. A na chvíli jenom.

Nastálo se tam neuhnízdí ni ptáče.

Opakuji: jsem v ohnisku křesťanstva všeho,

ale ni zavát jsem necítil ducha tvé bible,

ducha novozákonního. Je teprv

předpověděn a nenarodil se ještě;

nenarodil se v našich srdcích. Snad, snad se

zrodí zas, jako se poprvé zrodil, kdes v chlévě,

mezi blahoslavenou prostotou dosud,

mezi prostými vnímavých srdcí a duší,

štědrých a vonných, jako je jahoda horská,

jako je malina a studánka horská;

ale v lidstvu, které znamená svět a

které znamená moc a panství a vládu

nad tělem i duší, věz, věz, ó, věz, že

není ho, není a není, pravím ti, není

ducha novozákonního. A zdali

změkne kdy lidstvo do té míry, že bude

schopno také plniti slova a nejen

hlásati, kdo nám to může povědět nyní?

Já tedy starám se o přístup ke pravdě možné;

neboť na nemožné nestačí člověk.

Lidské mi dostupno, ne však božské; než božským

chci si zjasňovat lidské. To už ti staří

dělali. Od věků přec je božské jen jedno;

věky jen odívaly je přerůzným rouchem,

různá jak oblaka odívají nám blankyt.

Proto tě snažně prosím, můj Katone přísný,

nedej od mnichů vzteklostí nassát své mysli!

Chceš-li pak spáliti list, hoď zlost svou i list ten

na váhu trpělivosti a ještě si jednou,

ale klidně, jej přečti. Prosím však, klidně.

Oni ovšem i lidi narychlo pálí.

Ale oni přec tobě nebudou vzorem,

tobě, jehož přejemné čivy se svíjejí mukou,

jak jen zapiští myš neb zaskřípá pila

nebo když dokonce na blízku zachrčí osel.

A tak jsme v Konstancii, Niccolo milý,

čili jak Jeho se prořekla Svatost: „Jsme v pasti.“

(Myslím, že tentokrát Jeho Svatost má pravdu.)

Byla to perná věru přes Alpy cesta.

Podívaná sic nezvyklá, úchvatná mnohdy,

ale cesta tak dlouhá, tak nesnesně dlouhá.

Neobešlo se bez trochu rozmarných příhod.

V horách arlbergských do sněhu vůz se

převrh’, v němž Jeho Svatost ráčila jeti,

a Jeho Svatost zaklela od plic jak starý

condottiere – naturam expellas furca,

milý Niccolo, tamen usque recurret.

Město by ušlo; jen málo v něm pohodlí máme.

Leží na jezeře; než jezero samo

nemá teplých těch krás jak jezera jižní.

Lid je tu těžkopádný, nepružné krve.

Také věci koncilu líně jdou, líně.

Druh tu nevěří druhu. Mocná je strana

proti Třiadvacítce, která je hříčkou,

bezmocnou hříčkou uprostřed pletich a intrik,

jakoby v cizím ponebí ztratila dech svůj,

vzdor svůj a rozhodnost k činu, a dokud se král sem

nedostaví, bude to tržiště, cirkus,

jenom ne svatý koncil. Jinak tu hlučno,

veselo, bujno. Žen prodejných pobíhá tady

skoro víc než kněží (prodejných rovněž);

slovem, svět je to, od něhož, nepodivíš se,

že se jen úprkem odvracím do světa svého.

Jak jsem jen mohl, unik’ jsem z Konstancie té

prohrabávat kláštery blízké i dálné;

nu, a mohu ti říci, že neztupěl čich můj

lety a větří ještě na slušnou dálku.

Tvrdím tobě, co jiný už přede mnou řekl:

Sem až, a patrně ještě dále, se římské

rozlilo moře, a teď, kdy se odlilo, já tu

po něm vzácné perly a lastury sbírám.

V nedalekém klášteře cisterciáků

měl jsem zvlášť šťastný lov. Ne hned, abych nezpých’.

Dlouho jsem marně své lovce sokoly pouštěl;

s prázdnem vraceli se mi – oči i ruce.

Páter bibliotékář opustil mne již.

Nelákali ho příliš autoři moji;

on zase u miniatur duši by nechal.

Jest on malíř, vtipných, veselých očí,

které svým smíchem vyzdobují mu život,

jak on ty bible a žaltáře barvami, zlatem.

Štěstí však bylo blízko. Vytáhnu svazek,

přečítám stránku, přemítám, prohlížím listy –

„Quintilianus!“ vzkřiknu s jásotem takým,

páter že knihovník z ruky upustil štětec.

S jásotem běžím k němu s tou kořistí vzácnou,

nesa ji ve vzduchu jako dobytý prapor.

„Quintilianus!“ volám, „Quintilianus!“

Vytřeštěně chudák pohlížel na mne,

nadzvednuv se od svých barev a štětců,

od svých iniciálek a květnatých obrub,

jimiž zdobil právě velikou knihu.

Jenom jsem zahlíd’, jak právě v literu zlatou

vmalovával něžný jakýsi výjev

barev čisťounkých, polní jak mívá je kvítí.

Brzy však, situaci pochopiv celou,

roztřásl se srdečným, dobráckým smíchem.

Jest on taký pomenší, obtloustlý mužík,

skoro, však ještě ne, stařec, rozumných očí,

v nichž jest, jak v pohybech, notná zásoba vůle,

s lysinkou, laločkem dvojím a bříškem, jež mrštně

za smíchu házelo sebou, jak prasátko v pytli,

když je na zádech na trh na prodej nesou

anebo koupeno z trhu. „Nu, tohle je, víte,

událost v revíru mém. Aj, taková kořist!

To se musí oslavit. Kořist i lovec.

Pravím: i lovec!“ a povstal od stolu svého.

„Při sám svatý Tomáš, tak vzácného lovce

ještě jsem neměl. Už byli tu lecjací chrti,

Domini canes, co přinášeli sem chroptíc’

kacířské knihy, jež vrtákům pobrali vůkol;

jiní pak ještě, co pouze chytali do ok,

jako štíři očima vypoulenýma

do knih se zažrali, aby s vypoulenýma

očima odešli zase odtud. Než vy, vy

máte se ke knize – v tom se já trochu již vyznám –

jako náš opat k monstranci, jako náš prior

k láhvi rýnského, jako nás hospodář k míse

s pečenou krůtou a jako náš kuchař k sukni,

ke každé sukni, je-li v ní jenom ženská.

Hoříte po knize s takovou vybranou úctou,

s níž vítá vznešenost pokorně milého hosta.

Hospodář náš a kuchař nejsou sic vznešení pranic,

tím méně pokorní; ale tváří se takto.

U vás však je v tom vaše celičká bytost.

Rád mám, rád mám ten radostný životní oheň.

Každý svůj máme oheň, svůj životní oheň,

který ze srdce vesele šlehá a praská;

a jen dokud vesele šlehá a praská,

stojí za něco život a dá se též žíti.

Ale musí to býti oheň, ne čmudil.

Tak tedy kořist vaši oslavit nutno,

oslavit slavně, přeslavný Huberte, slavně.

Jak že se, prosím, ten váš paroháč zove?“

– „Ouintilianus, Cvičení v řečnictví,“ dím mu

s úsměvem, neb se mi povídavý ten páter

bibliotékář zalíbil. „Quintilianus!

Nu, tedy pojďte, statečný Nimrode, nechať

oslavíme toho Quintiliána!

Pojďte, pojďte, smělý Sígfrýde, jenž jste

v našem pralese uhonil medvěda svého!

Oslavíme vás s vaším Quintiliánem.“

Nestihl jsem ani se optat, jaký to Sígfrýd,

neb již mě vedl v oddíl knihovny stranou,

v řadách kde folianty největší stály.

Tam se zastavil, prst vážně na ústa vložil,

mrknul a děl: „Tu je můj tajný kabinet. Ti zde“ –

máv’ rukou k foliantům – „stojí a spí, nu,

jako rakve. Jich z klidu nevzruší nikdo.“

Úzký pak oddíl knihovny, ve kterém v šesti

řadách folianty vysoké stály

se hřbety zlatými, jedním odtáhl prstem –

byly to dvéře jen, knihy v nich byly jen masky,

vlepené knižní jen hřbety s nápisem zlatým

„Summa theologiae“, „De unitate

Ecclesiae“, „Historia Ecclesiae“

a tak dále, a dvéře jak otevřel, ejhle,

udiven vidím jako píšťalky varhan

filigránských čistou skupinku láhví,

zavalitých i štíhlých, a talířky čisté

s uzeninou a rybičkami a sýrem,

s ořechy, mandlemi, hrozny a s bochníčkem chleba.

Všecko bylo tak čisté, vkusné a vonné,

že se mi od laskominů stáhlo vše v ústech.

„Tohle je mé zas sacrosanctum. To můj je

diplomatický kabinet, do něhož ten jen

nahlédne legát, jejž páter bibliotékář,

pojav důvěru k němu, k tajům těm vpustí,“

smál se hostitel můj. „A to bývá,“ řek’ vážně,

„vyznamenání!“ A vzav jednu láhev, tak něžně

pohladil ji, jak roztoužený jen hladí

milenec, ještě začátečník, své milé

ruku, až po lokýtek. „To můj je zas,“ smál se

dobráckým smíchem, „Quintilianus, ten pravý

cvičitel v řečnictví, magister orator slavný,

zázračný rozvazovač jazyků všechněch,

perla výmluvnosti a – vtělená ctnost vám.

Pro tu ctnost právě ctím ho a miluji nad vše.

Neboť ve světě, milý pane, jí není.

Mohu vám to bezpečně říci; jsem starší

vás, ba o mnoho starší a zkusil jsem světa.

Tak pravé ctnosti, pravím, ve světě není,

zvlášť pak ne u těch, co plná ústa jí mají,

u těch handlířů ctností zkroucených očí,

u těch hledačů Boha, posedlých ďáblem –

pohleďte jim jen do očí, plny jsou žluče;

na jejich krok – jako Kainův plazí se kouř, a

bez veselosti srdce jsou, bez vzletu, zvuku;

ťukněte, zazní jak puklý hliněný hrnec.

Myslím, že ani náš opat, o němž jde pověst

nejlepší, není, poněvadž přec jest jen člověk,

tak zcela ctnostný, jak tento můj Quintilianus.

Neboť falše vám v něm není ni kapky,

ani kmitu, a čím je starší, tím bývá

ctnostnější v povaze své, ne na oko, ale

v povaze své, dím, ne jak u lidí bývá,

stářím že slábnou a hloupnou a bojí se smrti,

čehož kazatelé naši, jak známo,

dovedou výhodně využitkovat svému

klášteru k duhu; ale tento můj dobrý

Quintilianus čím je starší, tím bývá

bujařejší, že nutno mu pouštěti žilou,

aby krev byla řidší. A proto, můj hosti

vznešený, prosím, pro tu ctnost jeho, prosím,

pro tu absolutní ctnost jeho, prosím,

byste si v mém též zalíbil Quintiliánu.

Je-li ten váš též takým pramenem živným,

perlou výmluvnosti a vtělenou ctností,

tož jsou to sourozenci, o jakých neví

ani Nový Zákon. Starý, ten zná jen

Kaina a Abela. Při sám svatý náš Tomáš,

není-li, slyšte, ten váš Quintilianus

silný, jak naši kazatelé, in vino

– ti jsou v tom punktu obři; pijou prý, aby

nedostali škýtavku na kazatelně –

není-li, jářku, ten váš Quintilianus

silný, jak naši kazatelé, in vino,

sázím, sázím celý svůj kabinet na to,

že bude Abelem ten váš Quintilianus.

Můj Kain srazí vašeho Abela k zemi,

ne však, jako ten starozákonní bratr,

aby ho zabil, než s novozákonní láskou

aby ho se země zvedl k bratrské shodě:

,Víš, bratře, nezkušený jsi. Padls, žes lačněl.

Sytému nikdy neuškodím já tobě.’

Tak také nám třeba obrniti se řádně,

aby nás nezklátil dobrý můj Quintilianus.

A proto, vznešený hosti a statečný lovče,

usednout račte, ať zazvoní poháry naše!

(Dříve už za řeči přistavil nevelký stolek.)

Zvuk ten sladký je sladší než vyznání lásky,

než zvěst o dědictví, než volání slávy.

Přinese zapomnění, uspokojení.

A to je veliký dar, můj pane, ba velký.

Neboť život nevím, nevím, zda komu

uspokojení dá, leč odtrhne-li se

od něho nebo povznese-li se nad něj.

Na vaše především zdraví, na vaši čest a

slovutnost, na vaši vybranou líbeznost, prosím“ –

Nemysli, když ti to všecko píšu tak věrně,

že jsem snad ješitný. Činím to proto, že také

tobě se zalíbí snad ta figurka mnišská,

trochu sic směšná, než zcela neškodná věru,

milejší zajisté nežli ti vychrtlí štváči,

slídiči, taškáři s ostatky nesvatých svatých;

nežli ti chlastouni mniši, hrubí a drzí,

že když je ráno potkáš, zkažený den máš.

Přiťukli jsme si tedy a musím ti říci,

co jsem jemu hned řekl, všecka že sláva

jeho Quintiliánu. „To teprve, pane,“

„spokojeně a mnohoslibně se usmál,

to je teprve, pane, ,Kyrie‘ skromné;

po něm jásotnější ,Gloria‘ přijde;

potom ,Credo‘, vyznání pevné a slavné;

po něm dojemný ,Sanctus‘; něžný pak ,Agnus

Dei‘; konec pak ,Alleluja‘, a ,Amen‘.

Od každého číšku vzácnému hosti.

Krásnějších názvů skvostným těm dárečkům božím

nemoh’ jsem najít a myslím, že najdu váš souhlas.

Nemněte, prosím, že jsem jen vtipkář. Je víc v tom

vtipkování mém než v kázáních našich

predikantů, co hrdlem jen mluví, ne srdcem.

Já však při těchto vzácných dárečkách božích,

věřte, že víc denně blízkost cítívám Boha,

než kdybych každý den pět kacířů spálil.

Rád jsem, že slovům mým přikyvujete souhlas.

Je mi tak vzácný, protože vídám jej zřídka.

Tu by mně připočetli k lepšímu, kdybych

vskutku je pálil, aspoň knihy jim pálil;

já však ni toho nedovedu a dosud

daří se mi, že opat na mé je straně.

Miluje knihy on a vyšší má názor.

Už také poťouchlým kacířem nazvali mne tu;

myslím však, v tichém že srdci kacířství není.

Piju svůj pohárek, po tom se nepídě, jakou

soused má podšívku, není-li strakatá příliš

nebo rudá, by mohla podráždit býka.

Nejsem však pijan; jsem ctitel jen vína; jem víc, jsem

zbožňovatel, a věřte, že po takém hltu,

po takém ctnostném, cítím se člověkem lepším;

piju-li ve dvou, jak dnes, tím lepším se cítím.

Ještě jednou, prosím, na vaše zdraví!“

Pojídali, popíjeli jsme takto

dle jeho pevně stanoveného řádu.

Byla to jen pomlska, mistrovský kousek

pátera knihovníka. Zladěno všecko

bylo a stupňováno a odstiňováno,

v pravém jak díle uměleckém. Ten páter

jakoby od tvého kuchaře něco byl pochyt’

o vlašském stole, jakousi ozvěnu lepší.

„Gloria“ bylo tak hřejné; „Credo“ tak mile

přitrpklé, ale hned po srku sládnoucí divně;

„Sanctus“ bylo jak slunce, zlaté jak slunce,

rozlité svátečně po lukách o hodě božím;

„Agnus „Dei“ zas samá lahoda, vůně.

Když pak jsme ode všeho pojedli trochu

za řeči veselé, on stále jejím byl vůdcem,

všeliké vtipné příhody vyprávěl slušně

(něco z nich do svých Facetií si vložím;

mám jich už řadu; bude to veselý codex),

já mu též něco ze svých přiložil zásob,

že se div nerozsypal – a když jsme tak s chutí

popili po pohárku každého druhu,

nalil on nakonec takého zářného vína,

jasného, samá perla a předivné vůně.

„Alleluja!“ povstal a zvolal. „Zde toho

můžeme popřát si více. Ta dřívější byla

příchutí talířů; tohle je průvodcem řeči.“

Bylo mně to už, přiznám se, poněkud dlouhé;

ale k vůli svému Quintiliánu,

k vůli další snad ještě kořisti skryté

oddaně hrál jsem věrného soudruha číškám,

oddaně v hrdlo pěl „Alleluja“.

Vtom náhle

otevřely se dvéře a zvolna a tiše

vešel mnich, už také starší a sivý,

trochu vyšší v postavě útlé, ne vyschlé.

„Při sám svatý Tomáš! To pravé teď bude

collegium –“ páter knihovník zvolal.

Zalekl jsem se této návštěvy pozdní;

ale odevzdal jsem se osudu svému.

Víš přece, když on tomu chce, že dovedu také

poháry stavět dnem vzhůru. Čekal jsem tedy.

„Dáme tvému patronu svíčku, že k nám tě

poslal. Já, víte“ – dí ke mně – „já z přátelství k němu

ctím jeho patrona, svatého Tomáše, všech to

patrona stavitelů, parléřů našich.“

Představili jsme se, sesedli jsme se,

připili jsme si. Čekal jsem zvědav, co přijde.

Na prvý pohled jsem poznal, že silný kdos vešel,

který sám si dostačí vždycky a všude,

který je všecek u sebe, uvnitř, muž celý.

Řeč zatím spřádal bibliotékář.

Ale brzy i host se rozmluvil vážně,

zvláště k mojí poznámce o rukopisích,

že je též viděl, kde a kolik jich bylo.

Vidíš mne asi, jak jsem hned doutnal a vzplanul.

Hladné otázky mé nestačil tišit,

řeč se jen valila, hostitel naléval jenom.

Host však popíjel zvolna, řekl bych, cudně.

– „Vy tedy rád máte knihy? Já zase stavby,“

podotkl náhle a zářivě odmlčel se mi.

Povzbudil jsem ho k výkladu o jeho stavbách.

Pohlédl na mne pátravě, dím-li to vážně,

nechci-li výkladem jenom krátit si chvíli.

Pátral, zdá se mi, stojím-li vůbec mu za to.

Hovor šel sem a tam, já o starém Římě

zmínil se, o jeho chrámech, jichž zbytky že zbožně

shledávám. To, myslím, pomohlo. Všecek se zachvěl.

Pomlčel ještě, sklopil oči, pak zvolna

děl: „Já také konal podobné cesty

kdys. Jsem stavitelem. Byl jsem jím aspoň.

Duší jsem jím dosud. Stavitel chrámu.“

Odmlčel se, jakby se ostýchal dále.

Teprve za dalších řečí a pobídek našich

opět se rozmluvil, a já jenom spěchám

zachytit slova ta, dokud jsem uchvácen jimi.

„Pane,“ děl, „ve mně se všecko roztřese chvěním,

vyslovím-li to slovo: stavitel chrámu.

To byl můj sen, má touha, to byl můj život.

Z rodiny kamenické jsem. Z Flander byl děd můj,

kameník, a zemi té náležím dosud

celou svou bytostí. Opat jeden si vzal ho

v porýnský klášter svůj a sem si též otec

ženu přivezl z Flander. Též kameník. Huť mne

stavební vychovala. Tam s rostoucím chrámem

rostl jsem zvolna i já, a v duši mé rostla

ke stavitelství přímo šílená láska.

Po Rýně do Kolína pluli jsme jednou

s otcem, do jeho chrámů, a já, ještě hoch, pak

blouznil jen o nich. Častěj’ tam ještě jsme zašli.

Vidím je všechny, jich kamennou krásu;

všechny tu přede mnou stojí, jak mlád jsem je vídal:

Svatý Martin, Svatá Maria slavná,

Svatých Apoštolů chrám, Svatý Jiří,

Svatý Severin, Svatý Gereon divný,

Svatá Voršila, Svatá Cecilie též,

Svatý Ondřej, Svatý Pantaleon i

Svatý Kunibert a v plenkách ten obr,

nový ten chrám, co teprv do nebes růst chce –

všecky tu přede mnou stojí, jak mlád jsem je vídal,

o nich blouzníval, jim se nadivit nemoh’.“

(Jestli tu litanii všech svatých jsem spletl,

odpusť; dosud však pamět má dobrou je mincí.)

„Ale děd v huti smával se blouznění mému.

,Krásné jsou, pravda; ale což je to, hochu,

proti stavbám u nás, ve Flandrech! U nás!

Což je to teprv proti zázračným chrámům

Francie!’ Nechápal jsem dědovy řeči.

Jak by mohlo ještě cos krasšího býti? –

myslil jsem a dychtivěji a častěj’

naslouchával dědovým popisům země

jeho rodné i sousední Francie, jaká

v nich jsou města a jaké divy v těch městech

z kamene vyrostlé, chrámy a radnice, zámky.

Krev ve mně zabouřila po kráse rodné

země. A když jsem školou cisterciáků

prošel a ke stavitelství od nich byl určen,

rosu ucítila má žíznivá touha:

vyslali mne prohlédnout stavby v těch krajích,

zvláště ty, co jsou nového slohu. To byla

pro mne pouť slavná, pouť vroucná, pouť nejpobožnější.

Prošel jsem Flandry. Nemohu říc’ vám,

jaká se mnou stala se měna. Nu, víte,

krev není voda. Já krev jsem ucítil rodnou.

Vy, pane, také jste před chvílí ohnivě mluvil,

v starém jak Římě hledáte, syn jeho věrný,

ostatky starých chrámů. Rodná v nich duše,

která vítá a líbá polibkem věčným.

Já jsem se rozchvěl, já jsem se roztřás’, já smál se,

plakal, jásal. Byl jsem jak pomaten myslí.

Bojím se, unavil bych vás výpočtem krásy,

kterou jsem viděl. Město za městem věru –

Lutych, Tongry, Luváň, Maliny milé,

Antverpy, Gent a Bruggy, Oudenaarde, Ypry,

Brussel, Soignies, Tournai – pokladů poklad,

země požehnaná duševní krásou.

Děkoval jsem nebi, že krev mám z té země.

Šel jsem obrozen v nitru. K Francii zahnul.

Vidím to všecko jako na svojí dlani:

Arras, Amiens, Beauvais, Rouen, Chartres,

Bourges, Le Mans, St. Denis a Paříž a Remeš

byly mé pouti zastávky hlavní,

byly mé duše jásotné vzdechy.

Pouť to k zázrakům byla, k zázrakům, pravím,

k zázrakům nejpodivnějším – ne k jakým jinde

poutníky vábí a které, my si to, pane,

můžeme říci, jsou urážkou, neřeknu Boha

– neboť co může urazit Boha? – než vkusu.

Ale to byly zázraky pravé a věrné,

zázraky lidského ducha, zapáleného

jiskrou boží. Zkamenělé to hymny,

zkamenělé modlitby velikých duší,

vzdechů, díků, pokání, plesání výraz.

Zkamenělé, aby zůstaly věčné.

Zdi a oblouky, pilíře, fiály, vížky,

uvnitř pak sloupy a klenby závratně smělé,

všecko to chvátavě roste rostoucí touhou

v krásnější světy, než náš jest, do ráje rájů.

Kružby a růžice, hlavice sloupů a na nich

veselé kvítí a listí i zvířátka čilá,

vše to tak svěží a čisté je, jako když v lese

zpívá kos a jahoda zazrává první

na pokraji jeho. A celé to dílo

vypučívá jak topol v závratnou výši

nad městem drobným a v oné závratné výši

rozpukává květem nádherným, velkým,

by tam vyvonělo svou duši. Toť zázrak.

Nic neznám podobného. Portály spatřiv

amienské katedrály, jsem zaplakal tiše.

Zaražen byl jsem tou pokorou vznešených duchů,

poražen drtivou silou něžnosti jejich.

V dlouhých řadách tu stáli, jakoby na Něj

čekali toužně, jenž řekl: „Já světlo jsem světa,“

aby s Ním vešli k Němu. A cítil jsem také,

vcházeje dovnitř, že blížím se k Tomu, jenž vyšší,

vyšší jest, než co nejvyššího je v zemi.

Zdi tady mluví, zdi tady věří a zdi tu

unášejí duši k pahorkům věčným.

Mocný dech vál na mne veliké doby,

která ty hrady stavěla hrdinné víry,

v nichž se duše stává rytířem jejím.

A jen stesk zůstal, že jí už není, té doby,

která kamenům jazyky nadlidské dala,

šelest nebeských křídel. To veliký věru

věk. Nic dokonalejšího, nic neznám

vznešenějšího, nic tu na zemi neznám

zákonnějšího nad toto závratně velké

opus francigenum, v němž kdejaký úd a

kdejaký článek se pojí radostně v celek,

jednou myšlenkou všichni neseni jsouce,

jednoho zákona všichni poslouchajíce,

jakoby od věků srostlí. Jako kdys bohům

Prometheus vzal oheň, tak tu vzal nebi

stavitel kus věčna. A nevím, můj pane,

zdali řeč lidská vyslovila kdy vůbec

něco tak velkého, by v tom vroucnosti tolik;

něco tak smělého, by v tom pokory tolik;

něco tak mocného, by v tom něžnosti tolik

bylo, jako to tady vyslovil kámen.

To jsou díla z vnitřních zrozená ohňů,

z plápolů veliké myšlenky vyšlehlá k nebi,

z plamenů veliké víry širokých krajů.

Nemoh’ jsem zraků ni srdce odtrhnout od nich.

Celé dni a týdny jsem provzdýchal u nich,

v nich a na nich, zachytávaje všecko,

celek i každičkou drobnost vtiskuje v pamět.

Leckde i noc jsem na věži vesele přespal.

Neboť upřímně vám to řeknu a směle:

milejší mně chrám ten sám sebou každý,

s tichem svým a samotou nejvýmluvnější;

neb jsem v nich nikdy nenašel zbožnosti také,

jakou měl onen, kdo těch chrámů byl tvůrcem.

Nad všecko těžší bylo mi loučení s nimi.

Obcházel jsem, obletoval jsem všecky

jako vlaštovka, když se na podzim loučí.

A než mi zmizel s očí ten živoucí zázrak,

postával jsem a vyvolával jsem v duchu

celý ten zjev sobě – a ty zástupy světců,

řady prorokův a andělů štíhlých

z jejich portálů se mnou šly z každého města,

až mne doprovodily tichými kroky

k zázraku novému. Nikdy většího štěstí

nezažil jsem, nikdy rozkoše sladší.

A já zamiloval jsem si i kraj ten,

zemi tu krásnou, a modlil se za její štěstí,

aby požehnání nebes vždy nad ním

zůstávalo, kde duše tak spanilé kvetly,

které tolikrát daly kamenům mluvit

krásou, jíž slovo nevyjádřilo lidské;

modlil jsem se, aby záhubu všecku,

surový dech zkázy odválo od nich.

Odešla doba ta a sotva se vrátí;

odkvetla, odváta její nadzemská vůně.

Doba jinošská našeho křesťanstva, myslím,

která je naší víry nádherným květem,

její poesií hrdinnou, slavnou.

Jiným směrem rostou teď duše a jinak

zabarvují se. Člověk ucítil v sobě

sebe a chce se uvolnit. Již ani v stavbě

netěší ho bývalá zákonnost přísná.

Nestavějí už takých zázraků v zemi;

dostavují jen. Svou píseň každý věk zpívá.

Nemůže být jinak. Jde o to jen, zdali

dobře ji zpívá. Má-li však píseň znít dobře,

musí v ní krev být a srdce, veškera bytost

toho, kdo zpívá. Byť i pukalo srdce.

Také já řídil stavby a opravy velké

v dozvuku veliké doby. Říc’ mohu: byl jsem,

žil jsem, hořel jsem – neboť bez ohně není

životem život. Jak to říká můj přítel

bibliotekář: Každý svůj máme oheň;

ale musí to býti oheň, ne čmudil.

A já jsem hořel jedinou plamennou touhou:

ze svého srdce vystavět svatyni lidstvu,

z každé by zdi a věže, ba z každého kvádru

bylo cítit plamen mé hořící duše.

Alespoň část té touhy splnila se mi.

Komu se vyplní všecko? Ale již končím,

abyste nemyslil, že snad zakončím vzdechem.

Bůh chraň! Byl šťastný můj život, byl šťastný můj život,

protože posvěcen krásou, zasvěcen kráse.

Bez ní život uvadá, zasychá smutně.

Ale musí ji pěstovat duše, ne zrak jen.

Bojím se však, že až příliš dlouho jsem mluvil.

Promiňte stárnoucímu a vzpomínkám jeho,

zlatým listům podzimního již buku.

Jim je souzeno padat a padat a padat.

Ale jsou zlaté. Můj pane, na vaše zdraví!“

„Na vaše zdraví!“ zvolal jsem dojat a připil

vzácnému muži. „Mistře, mnoho jsem viděl

chrámů, v celé Itálii a jinde;

ale váš chrám, jenž z duše vyrůstá vaší,

třeba nedostavěn zůstal a zlomkem,

dojal mne nejvíc a nejhlouběj’. Na vaše zdraví!“

Mluvili jsme pak ještě dlouho a také

nákresy ukázal mi mnohé, jež ještě

utvrdily o něm hotový soud můj.

„Nuže, tohle náš konventikl je tajný.

Tu si popovíme a poulevíme,“

podotkl uspokojen bibliotekář.

„Oba jako na výměnku jsme tady,

zbytek dob starých, církev kdy vnitřnější byla,

pokornější. Psali jsme tu a také

iluminovali své kancionály,

graduály, hóry a byli jsme šťastni,

jako zahradníci bývají vesnou,

když jim rozpukávají záhony růží.

Také opat je našeho rázu a rád má

krásu knih i nástěnných maleb. Než všichni

ostatní, a hlavně všichni ti mladší,

už vám naplněni novým jsou duchem:

duchem okázalosti, výboje, pýchy.

Zamírá srdce při nich, a proto se jako

před větrem uchylujeme v útulek tento.“

„Do staré církve, říkáváme si tiše,“

usmál se stavitel, „a aby nám třetí

pomohl tvořit kolegium, tož jsme si

zvolili, jen jako rosu, pohárek vína.

Prcháte také vy k milým starým svým mistrům,

abyste osvěžil jimi přítomný věk a

volal po věku lepším.“

„To svatá je pravda,“

přisvědčil jsem.

„V Konstancii, to věřím,

neměl bych ani já stání,“ knihovník dodal.

„Těžko napravovat, když k nápravě není

ochoty rychlé. A nejmíň už nápravy bude,

bude-li žalářem a hranicí dít se.

Proč toho kacířství ve světě tolik? A nejsou

samé to bludy. Také zde máme něco

z toho Viklifa. K vůli výzdobě vzácné

dali to našemu opatu. Přečetl jsem to

všecko a vidím, že mnoho v tom zdravé je pravdy.

Ale nesnese ještě jí věk náš. A padne,

kdo ji dnes již před světem zastávat hodlá,

jako ten Mistr z Čech. Snad víc o něm víte?

Snad jste ho viděl?“

Já však jsem zamluvil řeč tu

boje se, že bych tak rychle nevyváz’ odtud.

„Tři tedy uprchlíci –,“ přetrhl hovor

stavitel a malý svůj pohárek zvedl.

„Odjinud každý a jinam duší svou tíhne.

Nežli se rozejdou navždy z exilu toho,

nechať potvrdí, že se tu v přátelství sešli.“

„Aby se v zpomínce nerozešli –,“ jsem dodal,

povstav, abych zakončil sedění veselým díkem.

„Ne, ne, ne!“ zvolal knihovník protestem prudkým.

„Je přec nezbytno ještě provolat ,Amen‘!

Jaký pak byl by to obřad, by nekončil v ,Amen‘?“

Vzal pak takovou čapatou, baňatou láhev –

„To je náš, pane, klášterní výrobek vlastní;

pro examen žaludkův zázračné slovo,

pro každou hostinu nejlepší finis. Toť jako

na čepičce našeho opata knoflík.

Amen i Amen!“ A do tří malinkých číšek,

asi jak ořech náš velikých, věru, nic více,

nalil temnězelené šťávy, a vskutku,

zdálo se mi, že žaludek, když jsem to vypil,

provolal: „Salve!“

S tím jsem se rozešel s milým

knihovníkem i stavitelem tak vzácným.

Uchvátil mne zrovna, což není tak lehké.

Ejhle, řek’ jsem si, zcela jiný to člověk

nežli my, a jak milý! Třeba se s ním já

rozcházím o směru snah a smýšlení jeho,

přece tak zplna porozuměl jsem kráse

smýšlení, snažení toho a klaním se jemu.

Byl jsem zaražen, vida, mnohem že více

nežli skutečné vábí nás v skutečnu divná

harmonie věčná, nezemský rytmus,

nezemská melodie, za níž se nese

slovo i linie umělcova a po níž

dychtivě roste naše touha. Jsme děti

věčné touhy, a jenom ten, kdo ji nosí,

žije životem lidským, tím pravým. A jenom

ta díla, ze kterých zní nám divná ta hudba,

nejsou němá a mrtvá, Niccolo milý.

Nemám rád lidi, co v minulosti jen žijí;

sám přec mám rád římskou minulost, myslím však při ní

na budoucno. Ten muž však viděl v ní věčno.

Jen jsem se divil, jak pod mnišskou kutnou se může.

skrývati taková duše. Vídám v ní hlavně

lenochy, požívače a nejčastěj’ štváče,

sprosté, nehodné štváče; to však byl tvůrce.

Též o svém hostiteli změnil jsem soud svůj,

s počátku mysle, že je to mazavka tichá,

potom však uznav, že ve svém to oboru mistr,

jemuž sic rector jen Žaludek učený gradus

s titulem Magistra přiřkne, než přece jen přiřkne.

Ostatně milejší tento magister vtipný,

alespoň mně, než přemnozí magistři praví,

knihomoli ti nadutí, jimž od samé jenom

scholastiky ze hlav rákosí roste;

ba i milejší nežli ta plazivá havěť,

co se drze tlačí ke starým mistrům,

by jich dedikováním a výkladem špatným

plnila měšec svůj zlatem a hlavy své pýchou.

Toť má episoda klášterní. Odpusť,

prosím, je-li proti vůli mé dlouhá.

Jiných novin zatím pro tebe nemám.

O tom kacíři z Čech se tu vypráví mnoho.

Sám jsem měl příležitost poznati leccos.

Jest on z těch přímých a prostých, co myšlenku pojmou,

ne aby sami ji, tu myšlenku, nesli,

všude upravujíce jí na zemi cestu,

až ji donesou moudře a vítězně k cíli;

nýbrž se jí, tou myšlenkou, dávají nésti,

až pak bez podstavce ve vzduchu visí,

padnou a rozdrceni bývají v prachu.

Takoví už bývají nadšenci smělí

nové myšlenky, takoví – mučedlníci;

padnou, ale nepadne myšlenka jejich.

Sama Jeho Svatost chová se k němu

s jakousi blahovůlí. Má císařův glejt on;

král jeho s královou jsou prý na jeho straně.

Byl jsem při tom, když zastanci, krajané jeho,

postavy pěkné a přímých vzhledův i řečí,

byli u Jeho Svatosti zaručit jemu

bezpečí pobytu. Jeho Svatost se slavně

zapřisáhla jim: „Tak zde bezpečen bude,

i kdyby mého vlastního bratra byl zabil.“

Ale chudák Mistr při vší té přízni

sedí, ba leží už v žaláři, v nejhorším, jaký

Konstancie má. Leží v horečce prudké;

nebýt lékařů, jež sám papež mu poslal,

byl by už ten tam. Z toho vidíš, jakou tu moc má

Jeho Svatost. Sám už jest zajatcem otců

kardinálů. A přece ti známo je o něm,

že má rád slova přímá, zvyklý jsa z mlada

přímému seknutí mečem, a svému že slovu

dostává rád on. Jen že sekati slovem

není vladařů věcí. Jim ohebnost slova

slouží a vtipná hladkost; než vlastnosti této

u Jeho Svatosti není. A rozhodnost jeho,

řek’ jsem již, zmizela zcela. Toť osudná jest už

jeho chyba. Byl jsem též při tom, když toho

Mistra protivníci, též jeho vlastní

krajané, u Jeho Svatosti sočili na něj.

Oni to vymohli též, že vsazen byl v žalář.

A jenom srovnám-li důstojnost zastanců jeho

se vztekem soků, s pěnou na ústech přímo –

ó, však známe je také u nás; i u nás

rodí se plaz ten, na nějž své brousívám péro –

srovnám-li jenom vystoupení jich obou,

cítím, na kterou stranu soud můj se kloní.

Když ho způsobem málo slušným a mužným

kardináli vylákali si z bytu

do biskupova paláce u katedrály,

by prý s ním promluvili o jeho článcích,

tehdy dva z jeho krajanů vymohli na nich,

že se už nevrátil do svého tichého bytu.

Jako potrhlí skákali, tančili v sále.

„Ha, ha! Už ho máme!“ křičeli. „Už nám

neuklouzne, až zaplatí poslední haléř!“

Jeden z nich zvlášť, taký šmaťhavý, zrovna ti štěkal.

Když pak odešli, Jeho Svatost si vzdýchla:

„Chraň mne, Bože, krajanů, jsou-li ti moji

též tací psi!“ A mohu ti říci, že nikdy

u Jeho Svatosti nezaslech’ slov jsem tak vroucných.

Bylo mi ho až líto. Jeť opravdu v pasti.

Čekáme k vánocům příjezd Římského krále.

Přijede s mladou svou královou Barborou, o níž

pověsti jdou, že vtělená ženská to svůdnost,

okouzlující prý pohanka svůdná,

která věří jenom v tento náš svět a

na tomto světě si blaženost zajistit hledí.

Král sice také neodvracuje očí

od krás a vnad a mlsů tohoto světa;

na venek velkou však jeví o církev péči.

Čekáme ho již dosti netrpělivě.

Pak snad ta bezhlavá hromada, které se říká

koncil, něco svede a bude snad konec

tomu hašteření a z mlh zdejších, takých

drsných a syrých, že řada nás, dětí to slunce,

Španělů, Vlachů, tady nemocna leží,

vrátím se k slunci a k tobě, Niccolo milý.

Dáno v Konstancii MCCCCXIV X. dne Decembris.