LIST POGGIŮV III. XI

Rozrušen jako nikdy píšu dnes tobě.

Bídný, bídný je svět; je surový, hrubý.

Zvrátil bych, zvrátil jej rázem; ale že sláb jsem,

dál ještě, dál ještě od jeho páchnoucích bařin,

z prachu jeho silnic v aleji stinnou,

ke svým poetům starým, Niccolo milý,

k filosofům a umělcům vznešeně lidským.

Ale ani toho mi nelze; neb cítím:

není to tento svět, a já bych chtěl tento,

tento svět mít lepším, jenž je tak bídný.

Věř mi, můj milý, my křesťané horší jsme Turků.

Psal jsem ti už z Mantuy, koncil že také

věc má rozsoudit jakéhos Mistra z Prahy,

z bláhovců těch či světců – netroufám říci –

z bláhovců jistě, co svět chtí mít vtělením Slova,

zapomínajíce na stromy, z nichž kdys

stesají kříže zas na to vtělení Slova.

Muž ten, hned říkám: ctihodný, zove se Hus, a

třeba si zapamatovat dobře to jméno;

neb to všecko, co spolu jsme čítali kdysi

o smrti Sokratově, pohnuti k slzám,

na své vlastní oči viděl jsem na něm,

na jeho umírání. A že jsem to viděl

na své vlastní oči, dojem byl hlubší,

nesrovnaně hlubší, než kdybych jen o tom

četl od bůh ví jakého básníka báseň.

Dnes ho upálili. S jakou ti zlobou,

s jakou ukrutností Jed Sokratův, v číši,

v ústranní žalářním, uprostřed oddaných přátel,

přece byl lidštější nežli ta surová scéna;

přece byl milosrdnější než hranice tato.

Byl to také ortel, zlých soudcův ortel,

ale byl kratší a beze vší okázalosti.

Před dveřmi zůstala zvědavá luza. Teď nechci

tobě psáti podrobností, ač nutno

zaznamenati je, by se vidělo, jak až

mohou se lidé zapomenout a zvrhnout.

Vyrozuměl jsem z dlouhých aktův a řečí:

muž ten toužil svět náš křesťanským míti

nejen v slovech a formě, než v životě samém;

nejen v oudech, ale především v hlavě.

Ta však že kde se jen dotkneš jí, bolavá bývá,

hned se bouřila proti dotekům jeho,

zvlášť ta mnohohlavá (která je proto

tolikrát vzteklejší, o kolik více má hlav a

o kolik tupějších), nutíc, by odvolal všecko.

On však žádal poučen být, že se mýlí;

přesvědčí-li ho, volal, že odvolá všecko.

Nevolal to domýšlivě, než skromně.

V něm i pohled, i hnutí, i slovo a jeho

výraz a důraz žily a mluvily silou

přesvědčení a krásou a lahodou pravdy.

Byl-li kacířem v něčem, jak strašnými jsou, ach,

kacíři všichni nad ním, kdo stáli tu! Všichni!

Ale koncil s odporem nazval tu žádost

drzostí; sám však uznáš, ač žádost ta smělá,

ba i neslýchaná, by chudičký mistr

opřel se sboru i se samým králem,

tedy celému, považ jen, našemu světu

– tím mne on také pro sebe uchvátil zcela –

že to při vší smělosti žádost je slušná,

ba, jen to řekněme přímo, důstojně lidská.

Neuznali však ctihodní otcové toho.

Ve své nedotknutelnosti nechtěli uznat.

Snad ani nemohli. Proti sobě tu stály

dvě hlavy, dvě hesla, dva světy, odpůrci na smrt,

jak někdy v životě proti sobě se staví

otec a syn, druh druha nemoha chápat.

Nevyslechli ho ani řádně, než ihned

odsoudili na smrt. Dnes ho už není.

Jako po zemětřesení ještě se třesu.

Zapotácel jsem se v názorech svojich.

V sloupech mých zásad povážlivě to prasklo.

Umění přec jen je reflex života pouhý,

krásný, čarovný; jest však jen života složkou.

Tu však byl život sám, a veliký život,

plnou velkostí žitý a prožitý život.

My však se, milý Niccolo, honíme stále

za odraženým životem, věčným těm krásám

divíce se, jimiž velicí mistři

vyjádřili život viděný nebo

vysněný; zde však byla živoucí krása

života samého. Rádi se velkosti mravní

divíme, vznešené velkosti duší,

jak nám ji básníci představují a líčí;

zde však jsem ji žitou a prožitou viděl.

Žádné dílo umělecké, ni epos,

ani tragedie antická tak mne

nedojaly a nerozchvěly mé srdce

do nejhlubší až hloubky jak smrt toho muže,

hrdinná, svatá. On žil svou velikou báseň;

my jen je čítáme v klidu, v pohodlí měkkém;

my jen je čítáme s rozkoší, nadšením zvanou.

Jak on vznešeně umíral! Dosti jsem chladný

k světcům malovaným i z mramoru vzniklým

nebo bronzu; však z tohoto muže jsem cítil

tichou vanouti svatost, až jsem se třásl.

Homo gothicus – jako ti chrámové jejich

toho slohu. Nemůžeme se s nimi

spřátelit, jsou nám cizí, ty chrámy i lidé,

od země odtržení blouznivci divní;

podivu nám však ubrániti se nelze

jejich rozpětí touhy, smělosti vzletu,

kráse názoru i výsosti žití,

jejich vroucnému přechodu do oněch světů.

Jak on vznešeně umíral! – Ne, ne, on takto

pokračoval jen dále vznešeně žíti;

taková smrt jest jen článek velkého žití.

Nebýti toho příkladu velkosti lidské,

věř, že bych odhodil všecku víru svou v lidstvo.

Tak ve mně bortí se víra ta v lidstvo a pravdu.

Snad jen na chvíli, v rozčilení tom náhlém;

snad, snad – přeju si upřímně, aby ne navždy.

Ale zatím nalomena je vážně.

Horší jsme nežli ta zvěř. Ta zvěř je přec taká,

jaká jest; je bez přetvářky a nelže.

Vlk se netváří beránkem, hyena ovcí.

My však faleš jsme sama, přetvářka sama;

plná ústa jenom křesťanství máme,

plná ústa jenom lidskosti máme,

a jsme ukrutníci lstiví a mstiví,

udavači, zákeřníci a zrádci,

lichváři, zloději, vrahové bez studu, hanby,

nestoudnější a horší, čím stojí výše.

Podle, podle vypadali tu všichni,

kdo ho odsoudili. Všichni, dím, všichni,

bez výjimky. Celý svět se mi zazdál

vůči němu bídným, ničemným, podlým;

celý svět se mi zazdál zločincem, vrahem;

ba on nejen zdál se jím, on jím byl teď,

že se ho nezastal. Cítil jsem hrozný ten zločin

na muži tomto i v sobě samém. I já jsem

část viny nesl, i já svou zločinnost cítil

ve své slabosti, neodhodlav se vzkřiknout:

„Co to zamýšlíte, zbloudilí?“, když už

na popravu vedli hrdinu toho;

že jsem nezakřikl smrtelným křikem:

„Co to činíte, nešťastníci, ach, bídní?“,

pod ním když hranici zapalovat se jali.

Jakous náhodou spadla mu s hlavy v tu chvíli

potupná koruna kacířská. Kdybych si troufal

pravým být křesťanem, řek’ bych, že anděl se snesl

sejmout mu ji s hlavy; neboť ta hlava

byla svatá. Když pak se vyvalil dým a

v hrdle zpěv mu zadusil zbožný a když mu

hlava po chvíli naklonila se vpravo,

celé pak tělo, a přivázali je k sloupu,

stavši se bezvládno, přece pokleslo, zdálo

se mi, že všecky se vnitřnosti trhají ve mně;

stoje zkamenělý, třás’ jsem se jako

osyka. Nedaleko mne stála žena

s děckem v náruči. Děcko hrálo si čímsi

v ručkách a žvatlalo. Když pak ke sloupu muže

toho přivazovali, zvolalo, jak mi

potom druh můj to přeložil z jazyka jejich:

„Co to s ním dělají, maminko?“; když pak již pod ním

zapalovali, dalo se do takých křiků,

že s ním matka musela odejít. To tu

jediný výtrysk byl citu nezkaženého,

jediný odpor proti zločinu tomu.

Nemoh’ jsem pochopiti, že den byl tak krásný,

že tak nevinně krásným mohl se tvářit.

Cítím, přešel mimo mne veliký život.

Cítím, v nás té mravní velkosti není.

Více požívaví jsme nežli tvůrčí, můj milý.

Také sic odklízeti balvany chceme,

ale drobíme, drobíme pozvolna jenom,

potichu jen a v pohodlí; tento však trhal,

trhal a kácel, hrdinně, nedbaje sebe,

s odříkáním a sebezapřením takým,

jakoby to byl živel, a nikoliv člověk.

Vůbec, milý Niccolo, viděl jsem v ty dni

nejnižší člověka pád a – nebesům díky! –

nejvyšší vzplanutí jeho. Toť scéna! Toť scéna!

Vlevo tiára, vpravo koruna v blátě.

Utíkající papež, jak neutíkává

muž, a král Římský, odhodivší své slovo,

dané své slovo, jímž se i nevěstka pyšní.

Mezi nimi však prošel plamenem člověk,

prošel a zůstal zlatem, zářnějším ještě,

nezmenšiv, nezkrátiv kroku velkosti pravé.

Toto pak jest, co otřáslo mnou jako orkán.

Utéci chtěla by duše od toho světa,

z kterého by toho všichni, kdo oči i mysli

vnímavější a otevřenější máme,

utíkáme: jedni do světa kamsi

budoucího, věčného, do světa krásy

vysněné, do ráje věčného; druzí pak – k nim se

já družím – do světa minulého, v ty věky

skutečné krásy životní, v Helladu, v Řím můj.

Ale utíkáme všichni. Věc divná:

utíkáme od života a před ním.

Nejsme-liž, jářku, jako v zakletém kruhu,

bez východu, bez cíle, z proudu jak na břeh

vystříklá voda, jež se vypaří, vyschne?

Ale utíkáme všichni. A to je

přece smutné. V útěku není přec síly,

ani krásy. Utíkají jen slabí.

Silný ku předu kráčí a kráčeje tvoří.

Boří a tvoří, neb ve tvoření jest krása,

ve tvoření jest smysl života pravý,

smysl vyššího, kraššího života v zemi.

Teď teprv chápu, co psals mi na list můj první.

Silný brání se, boří a tvoří, jak muž ten,

který umřel, aby žil, žil a jiné

smrtí svojí k životu křísil. Toť život!

Třebaže bláhoví jeho soudcové zlostní

dali i popel jeho do Rýna vházet,

aby památky po něm nezbylo žádné,

věřím, že Rýn tu památku do moře vnese;

věřím, že moře tu památku do mraků vdechne

a že ty mraky sem se přivalí slavně

zabouřit, zabouřit nezdolnou, vítěznou řečí.

Neboť taková smrt je vítězný život.

To nám dává zamysliti se vážně.

Neztrácí se dosavadní nám cesta?

Rozvaž, rozvaž to dobře, Niccolo milý!

Budu s touhou čekati odpověď tvoji.

Dáno v Konstancii MCCCCXV dne 6. Julii.