LIST PŘÍTELI.

Ó příteli, je stromu vláhy třeba

a člověku vždy soucitných i slov,

o život rve se, o kousíček chleba

od kolébky až po sám nízký rov...

Dnes myslím nazpět na běh žití zašlý,

na mnohý ve prach odhozený květ,

a ruku svoji do mé ještě dáš-li,

chcem vzpomínat těch mladých našich let.

O štěstí mluvit dnes mi nenapadá,

můj život je mi temná pohádka,

nám prchla, zašla celá let již řada,

jen mládí je v něm krásná zahrádka.

Ó mládí... vzpomínáš si někdy, drahý,

když blouzníce jsme snili u lesa,

a každý lásku měl již příliš záhy

a v očích její viděl nebesa?

Na první lásku..., první vášně plamen

vždy s touhami po prvním objetí,

po vůni vlasů, po bělosti ramen,

na citů hudbu, divné rozchvětí?

Ty víš, kam touha naše spěla mladá,

před oponou jsme stáli života,

a opona se zvedla a již padá,

co nejdražšího, život rozkotá!

Ty s vivisekčním nožem žiješ v práci,

až psát mi budeš, odpověz mi zpět,

čím víru nahraditi, jež se kácí,

a první lásku, radost mladých let!