List příteli.

Příteli! snad tvář svou jasnou nemračíš,

S českou Uměnou že hraji sobě?

Čili ona příčinou, že nevracíš

Odpovědi mně, že v dlouhé době

Žádostí mé srdce necháš truditi?

Kamžpak smutné myšlínky mne vedou?

Což pak nejsi Čech? což tě i vzbuditi

Ze sna nemá harfa česká? – S bledou

U Parnasu německém sem bloudíval

Tváří; vždy mé oko slzívalo,

Choulostivě stranou vždy sem chodíval,

Mne by hejno cizí nevyhnalo,

Anož honosí se na sta písněmi.

Já jen pod horou sem sobě zazpíval,

Tys jen tamto slyšel zpěv můj němý,

Vzdy mé oko slzívalo; vidíval

Ze všeho sem, má že vlast to není:

Pěním jiným kojila mne mátě

Na kolébce. Po dlouhém pak úpění

Pod stínícím klenem zdřímnu. – – V šatě

Bílém, se jak stříbro jemně lesknoucím,

V štíhlé kráse, v očích modrých věrnost,

Pohledem mne Panna jala vroucím,

Ana s hory dolů přišla. Černost

Smutku v srdci mém se zjasnila;

Když tu bohyně ta usmívla se na mě.

By též toužbu moji po ní splnila,

Po políbení mi dala rámě.

U jejím teď boku dál jdu po hoře;

Příjemné a moudré rozmlouvání

Vedla, neb vše věděla, co v oboře

Světa dělo se. Pak požádání

Mému vyznala, že Klio jméno jí

A že na pravou mne cestu vodí,

Kdež mé srdce písně libé ukojí.

Nyní velkou horou jdem, kde rodí

Každý vršek hlasů husté rojení,

Necítí však rozkoš ucho žádnou,

Jež jen nespanilé hlasu měnění

Proniká, i ohlasové slabnou.

To snad mají být ty písně, v duchu si

Pomyslím, jenž veselit mne mají? –

Dál však bohyně mne vede, nemusí

Ty to býť. Tu Tevtonové hrají.

Nyní pod lípami jdeme, lučinou,

Lesem, polem – pak se tratí v dálí

Hlasů oných roje, již se pod jinou

Procházíme oblohou. Tu valí

Modrojasná se řeka, kolem strmící

Hory k nebesům, a pozdravuje

Reka Černohorského tu věžící

Nadherně se sídlo. Blaňská sluje

Tato hora, jíž sem malé pachole

Za hranice světa, na něž nebe

Postaveno, mněl, když do pole

Z jara kvítky zbírat šel sem, tebe

Tenkráte již hledaje. – Tu k studánce

Mile křovím zastíněné zajdem –

I v tom libozpěvy zvučí do tance

Kouzlící. A tu ač zřídka najdem

Písní, najdem libé, ježto hudbařové teď

Slovanští nám milou hudbou hrají;

Rozkoš v skalinách též jeví ohlasové. Hleď!

Vše tu smutky utěše se vzdají.

Nepochybuji též, sem že bohyně

Vésť mne chtěla; to že jsou ty písně

Jemné, tu že ona vlasti svatyně,

Kdežto na vše zapomenu tísně,

Takýmiť mne zpěvy mátě kojila

Na kolébce, také v zdřímnutí mne

Čarovaly sladké. „Protoť zrodila

Milá máteř tě, bys drahé břímě

Nésť jí pomáhal, jí život oblažil,

Slavozpěvy děkoval, a tady

Jenom směle abys v rozkoši té žil;

Tuto směle vzdělával své sady.“ –

Takto řkouc mne vnadná Klio políbí:

Já ji obejmouti chci – v tom hrála

Zhusta svatá harfa na nebi

Polákova, a mně sen ten vzala. – –

Ještě skrze vršek klenu mého svítilo

Slunéčko, já chvátal, abych přišel

K hoře Bláňské za večera. Barvilo

Již se nebe, měsíček již vyšel;

Když mne hora Bláňská přijala,

Když sem sídlo Černohorské spatřil

Na skále, jež hodně naše objala

Vltava, když s Čechy sem se sbratřil,

Hvězdičky se v modru jasném třpytěly,

Nebe se jen na mne usmívalo,

Zpěvcové se v hájích temných ztišili;

Láskou k vlasti srdce plápolalo.