LIST PŘÍTELI.

Já musil prchnout z ničemné té doby

karieristů, lžiproroků, lotrů,

jež svědomí své dávno zardousila

a mrštným ústům dala úkol jeho;

z těch domů odešel jsem, jejichž sloupy

jsou rozhlodány, jejichž základ shnilý

a jejichž krovy připravili k pádu

hlodaví červi; z krajů vyrazil jsem,

kde obzor leží bouřkou zatažený

a přece blesk a liják nespustí se,

tak v atmosféře leží dusné ticho,

jímž bědná duše zalknouti se může –

Do časů dávných rozrušené nervy

a rozbolestnělou jsem duši zanes

(vždyť bojoval jsem, pomáhal jsem kdysi,

když naděj v cosi ještě ve mně byla)

a v časech těch jsem našel uklidnění.

Tam vidím říše, národy a města

ve ploše času, zločiny a slávu,

velkost i podlost, frásisty i lotry –

a v posled zánik všeho: krov se sřítí

a pod ním hynou tvary společnosti,

mrou národy a bourají se říše,

zhasíná všecko. Mraveniště lidské!

A drobní mravenci se znovu kupí

a nová sídla budují si pracně

na troskách starých, žijí v nich a rvou se,

ničemní, klamou, hynou ku posledu –

los lidský, fatum, kismet. Nelze jinak.

Smrt všeho jediná jest nezměněnou.

Ten širý tichý obzor, v němž lze vidět

moc její (my to ději lidstva zovem),

vždy klidu dá mi. Člověk pak se vrací

žalostně zmenšen, rozteskněn a smuten,

však smířen se vším, odzbrojen a mírný

a s tichým slitováním k době svojí.