List vavřínu.

Tvůj verš jak vždycky hluboký a ryzí

mi připomněl zas ony krásné časy,

kdy mladá duše za vidinou krásy

se vzpjala jako svlačec plna mízy.

To minulo juž. Nyní život sklízí

po hojné setbě pouze řídké klasy,

leb má jen trn a laur nemají vlasy,

jak Goethe děl – mně potlesk davu cizí.

Však tento osud všech mne nezarmoutí.

Já dal, co měl, a neměřím, co zpátky

mi sláva dala tou trnitou poutí.

Jen jedno toužím: Jak mně v konec boje

by dítěte a ženy pocel sladký

na místo lauru zastřel čelo Tvoje.