LIST Z DENNÍKU.

Noc co noc hlas tvůj vytrhne mě ze sna.

Dnes ve tři čtvrtě na pět. Zavolalas

mě tiše, sladce jmenem tím, jež dala

mi láska tvoje. Otevřel jsem oči.

Noc byla venku, ale prošeřená

již svitem jitra. V pokoji mém černo.

Ton tvého hlasu dochvíval v tom černu

jak struna klavíru. I proniklo mě

vědomí, zorničko má, že mám tebe,

a teplé blaho prochvělo mou duší,

já oči zavřel zas. A usnul.

Takto

as noci tráví člověk – milionář:

procitne na mžik, pomní na svou slávu,

na zámky, dvorce, pole požehnaná,

na luka, lesy, rybník, bažantnici,

na skot a koně, na kočáry s erby,

na akcie své v nedobytných kasách,

na predikát svůj, řády, vážnost v světě

a všecko, všecko – protáhne se sladce

a usne zas –

ach, ubožák! On neví,

že kdesi žije osamělý básník,

jenž taktéž probuzen byl v tuto chvíli,

a kdyby kdy měl vzpomenout si jeho

a statků všech a vší té slávy světa –

že shovívavě řek by pouze: Chudák!

Jaký to chudák! Jaký pošetilec!