List z denníku vězňova.

Dnes den je výroční, co v tichou celi tu

jsem vstoupil poprvé v tom smutném pocitu,

že brzo svadnu tady bídně –

teď zvolna minulo již třikrát deset let,

v mých prsou uvadl ten bujný vzdoru květ,

a já zde žiju tiše, klidně.

Po širé přírodě již věru netoužím,

co jsem kdy miloval, to vidím oknem svým,

v němž nebe kus je vezdy;

na stkvoucích oblaků v něm z rána zírám zjev

a západ zřím v něm též, kdy vzplane v zářnou krev

a v noci zlaté, třpytné hvězdy.

A k lidem nechtěl bych! Ti smutní robové

jen v tiché porobě nést volí šíje své

a rodí se, by prázdně mřeli;

ba kdybych vyšel dnes, vím, původ šedin mých

že k necti připočet’ by mi teď každý z nich

a s pohrdou by na mne zřeli!

Ó mládí přeludy! Já pro vás mečem vlád’,

já s druhy metal jsem smrť děsnou z barikád,

mé ruce pro vás krvácely – – –

dnes dumy nezkojné mých druhů z dávných dob

již navždy utišil ve smírném lůně hrob, –

já z milosti dán v tuto celi.

Ó směj se, osude, své ironii teď,

v tvých sítích klamavých já uváz’ za oběť,

mne stopil’s v hravé svoje víry.

Hle, ducha, který chtěl svět ozářiti celý

tím žárem myšlének, jež v jeho nitru vřely,

teď skonejšily stěny čtyry. – –

Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých

tak hravě přítulných je v teskných dobách mých

v té rakvi světem živým celým,

a rád je vidívám, jak ke mně skákají,

po nohou lezou mi a jemně pískají,

když chudé jídlo s nimi dělím.

A pavouk křížatý, jenž sídlí v koutu stěn,

svou prací umělou mi také krátí den,

před strážci mými prchá v děsu,

však ihned odloží svou plachosť bázlivou

po vláknu modravém se spouští v ruku mou,

když mu v ní k síti mouchu nesu.

A jednou; dobře vím, až mrtvol studený

zde najdou strážcové na loži u stěny,

– kdy cíle dojdu smutné poutě –

že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou,

jen v díře myšek rod s tou srstí šedivou

a starý pavouk v tmavém koutě...