LIST Z KRONIKY (I.)

Rok osmnáct set osmdesát čtyři...

Poklesli u nás v kursu bohatýři

a český lev se dává do prosa.

Už nezbývá mu nežli Canossa,

již ohražení matně pouze skrývá.

V železném kruhu. Ústava se vžívá.

Zda přesvědčíme císaře, že Čech

oporou trůnu nejvěrnější všech?

Franz Joseph má své antipatie.

Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je!

A vítěz u Sedanu mohutní.

Jak nebyli by Němci urputní?

Maličkost naše naše celá vina.

Jak psal to o ní Karel z Žerotína?

Je dusno v Čechách, dusno po porážce.

Umdlévá časem nejvěrnější strážce.

Veliká hra, jak zdá se, dohrána.

Po útoku jen chabá obrana.

Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázní

verš básníkův tak důvěřivě zazní

a volá v chvíli, nepřítel kdy zteče

českého vzdoru poslední už val:

„Dost v zemi železa na dobré meče,

i v krvi železo – jen dál, jen dál.“