LIST Z KRONIKY (II.)

V den ponurý, jenž na vše žaloval

a předváděl mi chtivost, chabost, zradu,

v den nezdárný pozdního listopadu

verš mrtvého jsem živý citoval.

Jen dál! A třeba cesta byla těžká!

Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška.

Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí:

„Den žádný dvakráte se nenarodí!“

Devatenáct set dvacet devět. Dnes

že směl by vnuky jímat bledý děs?

Že plni nejistot a pochyby,

co mají v rukou, z rukou dali by?

Že vzdychli by jen: Rasa poklesla.

Ne o budoucnost, rvem’ se o křesla?!

Zdaž nemusili bychom rdít se studem

před básníkem, jenž hrdě řekl: „Budem!“

a na půdě, v níž hořký blín mu rost’,

chor, zlomen vítal „smavou troufalost?“

Když přáno dojít v zaslíbenou zem’,

tu, které mrtví ani neuzřeli,

ač pro ni žili, pro ni krváceli,

dědictví jejich vydat nemůžem’.

Nám nepatří: cit mrtvých tvořit vroucí.

Nám nepatří: je odkaz pro budoucí!

Náš úkol příliš jasný v chvíli té.

Za mrtvé reky chraňme dobyté.

Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu,

přes hrozby jít a mráz a boje vřavu,

přes přítomnost, jež nechápe a sočí,

v budoucnost jasnou upřít jasné oči.

Jen před mrtvými možno sklonit se.

Básníkův verši, hřmi jak polnice!