LIST Z KRONIKY XIX. VĚKU.

Toto se stalo a je věc to jistá,

po narození spasitele Krista

v rok osmnáct set a tři a šedesátý,

a volné Italie na rok pátý.

Markýz de Loma, bohatý a starý

modenský velmož, který na rozmary

své a svých koní, psů, na ty a ony

za jeden rok dva vydal miliony,

a tři do anglických uložil cheků,

hrad nový postavit si vzpomněl v pozdním věku.

Před pěti roky byla věc to snadná,

co poddaný, to dělník a mzda žádná,

dnes, na druhé už leto, druhou zimu

kdo pracoval, pět dostal centesimů.

Lid dobrý jest a rád že můž’ být doma,

však těžce, pochmurně to nesl Loma:

Pět centesimů pokolení psímu!

Tak pracoval tam také člověk starý,

jenž ztratil vše již před mnohými jary,

ženu a děti a byl sám teď v světě

až na synka, to ještě děcko v květě,

však slabé, churavé – leč člověk žíti musí,

a líp, čím dřív se dítě v práci zkusí.

Tak pracovali syn a otec spolu,

ten na lešení, synek otci z dolu

podával maltu, cihly, vše co třeba,

večer pak spolu jeden jedli chleba

a smáli se a pokojně pak spali.

Lid dobrý jest a spokojený v máli.

Však v jedno jitro bylo konec všemu,

hoch dole stál a s horních prken lemu

sletěla cihla s vysokého stohu

a cihla přerazila chlapci nohu.

Ze zdola vzkřik a druhý výkřik s hora,

pak s hora skok a jako v půdu vorá

se rádlo, tak ta šedá ve štěrk hlava –

hoch omdlévá a otec dokonává.

Pak odnesli je z práce pomocníci,

v kostnici otce, synka v nemocnici.

Před pěti roky byly věci snadné:

když cihlu nezadržíš, cihla spadne,

a každý sám jak můžeš chraň své oudy; –

jak dřív ty cihly v padání jsou řádné,

však čert dnes stvořil v Italii soudy.

A takto nález markýzi zněl Lomě:

„An při stavení na vašem byl domě

zmrzačen Pietro – a důkaz není,

že jiný kdos by byl stál na lešení

než jeho otec, a ten v takém stavu

byl nalezen, že nemůž’ dáti právu

ni svědectví, ni pohnán býti k stání

a Pietro je bez pokrevných – ani

ku práci schopen, vy ve vašem domě

neb mimo dům jej živte, pane v Lomě.“

Tak napsal soud a markýz kývnul hlavou:

„Sem přiveďte mi chlapce, má již zdravou

tu nohu schromenou?“ „Již chodí, pane.“

„Mám chlapče živit tě – nuž tak se stane –

Soud dal mi mrzáka! – a soud lhal Bohu;

by nelhal – sluhové, mu zlomte druhou nohu!“ –

A tak se stalo a je věc to jistá

osmnáct set let po narození Krista.