LIST Z LETOPISŮ.

Gallové prchli. Camillus, jenž slove

Romulem druhým, letěl v patách jejich

a bije šíje, temena i záda

mstil pohanu, již způsobili Římu.

Však Řím tu ležel ve ssutinách rumu.

Zdí očazených zbytky čněly k nebi,

a místy ještě zbytkem dřev se živě

jak lupič podlý ukrýval se oheň.

Capitol smutně jak máť osiřelá

díval se dolů zoufalými zraky,

kamenná Nioba, jež drahých dětí

jen rozmetané údy kolem vidí.

Tibera vlekla žluté vody svoje

k slanému hrobu, žalujíc a lkajíc

po mostech, špercích svých, a domech břehu,

jež přátelsky se dívaly v běh její,

a v ostrova břeh lítostivě bijíc

pro stromy naříkala, kterým byla

i zrcadlem i dobrou živitelkou.

Nebylo Říma... Otci shromáždění

seděli v troskách, kurie to truchlá,

a radili se, má-li se Řím vzkřísit

k novému žití, k novým jistým bojům

na místě tomto, které přátelštější

je nepřítele přepadům i síle

než dětem svojim – nebo stěhovat se

k severu v hory, kde by národ chráněn

byl skalami a propastmi a vodou,

k severu v hory, kde teď v rumech leží

prastaré Veji, které deset roků

Řím dobýval, jež tolik krve stálo,

že druhá Tibera by téct tam mohla...

Ó Jove nejlepší a Gradive ty

a všichni ostatní vy nebešťané!

Vám zželelo se nyní bídy Říma,

i obrátili jste mu milost svoji

a dávajíce znamení své vůle

dali jste víru v duše dětí jeho

pro časů příštích pohromy a zmatky.

Už skoro senát rozhodl se hledat

otčinu novou v severních hor klínu,

když maně centurio s četou svojí

vracel se s pole, a jak vrátil by se

v obvyklý domov, kde nic nezměněno,

řek praporníku: – Zástavu vraz v zemi,

zde zůstaneme! – Řek a zastavil se

na černých troskách. Rozuměli otci

i římský národ. Vůlí bohů město

je zachováno. Milost Nesmrtelných,

jež určila mu býti hlavou světa,

spočívejž na něm po vše příští věky!