List z Prahy.

Má drahá slečno, věřte, v bolu

dnes píši svoji kapitolu.

Jindy by látka toho druhu

mně velmi málo šla as k duhu –

však dnes je člověk věru rád,

může-li vůbec o čem psát:

Sezona letní. Past to jistá,

v níž hyne smutný žurnalista.

Praha je pustá, vzduch tak žhavý,

v novinách nejsou žádné zprávy,

a člověk – jindy cnosti chlouba –

pije jak houba.

Myslil jsem na Vás. V hoři tonu,

že nemám látky k feuilletonu,

když náhle duší – jaký vděk! –

mně zazněl známý popěvek:

„Kdo před ženskou se varoval,

toho Bůh jistě miloval...“

Hned za tou písní vstala zvolna

vzpomínka na přítele bolná...

Hle, smutně představí se rek:

Doba kyselých okurek.

(Jej znáte asi: V chvíli zlou

mně padl kdysi do rukou,

a já, že byl to předmět hezký,

jsem o něm psal dvě humoresky.

Tu rozhněval se, smuten byl,

šest neděl se mnou nemluvil,

pak přišel zas, klid na líci

a podával mně pravici:

Já vzal ji, trochu zardělý

a od těch dob jsme přátely.)

Můj rek je smuten. V dáli kdesi

ve vísce malé mezi lesy

dlí Paní, jejíž nosí znak.

Můj přítel chodí, klopí zrak

a neúnavné duši stápí

v záhady turistické mapy.

Sezona letní. Na venek

odjela Ona, zbyl tu rek.

Jen na čas krátký. Pravda – ale

to utěšení jest tak malé,

když srdce truchle kleslo tu

v neznámou, pustou prázdnotu.

I dumá, hlavu v dlaně chýle:

Teď, když už byl tak blízko cíle,

kdy zdolal vše, co v cestu ční ti,

chceš-li se někdy oženiti:

pomalý vzestup roční gáže

(na to se matka nejdřív táže),

výlety, plesy, promenády,

všech dobrých přátel špatné rady,

pohledy skromné do kuchyně

a sympathie příští tchýně,

známosti, do nichž nic ti není

i přepodivná spřátelení,

když prolog už měl hotový,

jejž dojemně k ní prosloví,

když počít už chtěl život jiný –

ona si jede na prázdniny!...

Tak dumá, zle se při tom tváří:

sám dovolenou má až v září!

Den po dni líně v tmu se nese,

věčností zdá se chvilička

a v „Národním“ už nehraje se

ni Sardouova „Travička“.

Pro mravnost smysl zvolna zmírá,

i na sobě to cítí rek.

Je třicet stupňů Reaumura.

Doba kyselých okurek.

Zvěst nová náhle duši zmámí –

Rek dostal psaní od své dámy:

– Je spokojena velice

a líbí se jí vesnice.

Tou přírodou až srdce měkko!

Do městečka má nedaleko

(tam dvojí maso k obědu

a pivo zrovna od ledu!)

Ach, duch zde čerpá novou sílu

a maně myslí na idyllu...

Slunce jde zvolna po obloze,

na jedné husa stojí noze!

Z rána se v trávě rosa blýská –

po Praze přec se někdy stýská!

Víc nemá zatím už co říci.

Zítra mu pošle pohlednici. –

Rek dočet. V dumách hlava chýlí

zas znova, znova v papír bílý,

a touha roste v síle nové...

Jsou smutné dny, dny červencové.

Ó, běda, běda! Osud kletý!

Rek chodí denně na výlety

v těch dnech palčivé pohody –

A ráno domů z hospody.

Ten život nudný, jednotvárný:

Je nudno jíti do kavárny,

je nudno chodit ulicí

či počít jakoukoli práci,

mrzuto sedět v restauraci

a líně prázdnit sklenici.

Nenávidě už nebe, zem,

rek zkusil všecko postupem:

Zapad’ vždy, kde to na snadě,

při hudbě sedal v zahradě,

prohloubal všecky hvězdné taje,

pil v noci šest koflíků čaje

a velmi unyle se tváře,

šel rovnou hned do kanceláře.

To skorem zdraví stálo jej,

však přece pomohlo mu málo:

pil všecko, co se píti dalo,

až na benzin a petrolej.

Když zřel, že nepůjde to as,

řek’: „Vanitatum vanitas!

Před dlouhou kdysi řadou let

já kdesi slyšel nebo čet’

(snad ve škole či v chefa klení),

že práce skytá utěšení!“

Ta slova v mysli jeho září,

už před osmou byl v kanceláři,

leč předsevzetí měl jak rtuť:

hned za chvíli ho přešla chuť –

vše znovu zas se jemu hnusí

a v stolku dál trouchniví „kusy“...

V ten smutný čas, ach, od své Paní

hrdina dostal druhé psaní;

pln touhy nad ním kloní líc:

– Je spokojena ještě víc,

neb tráví jako v pohádce

své nejkrásnější vagace.

Na potoce je patnáct mlýnů,

i koupat lze se v lesa stínu,

a krajina ta čarovná

se slavným lázním vyrovná.

Společnost, pravda, chudá dost,

však to je celkem maličkost.

Tak nejraději ještě skorem

se stýká s mladým profesorem,

jenž na procházky provází ji

a vykládá jí historii...

Půl dne by ještě mohla psát,

však nutno se jít vykoupat,

když v slunci tak se voda leskne...

Po Praze se jí nezasteskne.

Tož končí. Má se výtečně.

S Bohem! Zdraví ho srdečně...

Rek dočet’. V dumách hlavu chýlí

zas znova, znova v papír bílý

a v zadumání touží tom,

do profesora aby hrom...!

V parnu léta

květ rudý v srdci divě vzkvétá.

Hrdina divoké má sny,

počítá noci, počítá dny,

do dlaní těžkou hlavu svírá,

citáty z moudrých knížek sbírá,

říká si: „Ženy, ach, ženy, ach, ženy...!“

Pije jak nezavřený.

Potkal jsem ho v tom čase:

Nemluví, ušklíbá se,

na konec dal se do řeči:

„Příteli, mně to nesvědčí!“

Díval se po secessní římse,

pak řekl: „Poroučím se!“

Hleděl jsem za ním v bolu,

myslím si: Jde to s ním dolů!

Cítil jsem v srdci lítost

pro ztracenou bytost. –

Seděl jsem doma v požitcích večeře,

když někdo zaklepal na dvéře.

Hrdina stál tu, poněkud bledý,

zrovna jak zřel jsem ho naposledy.

Nemluví slova, zlý chlad má v líci,

podal mi mlčky pohlednici:

V košíčku zlatém pomněnky byly

a pod tím psáno: „Příteli milý,

šťastna jsem, že víc možno není,

sděluji Vám své zasnoubení!

Ženicha znáte: Profesor mladý,

s nímž jsem se náhodou setkala tady.

Ostatní povím Vám všecko až v Praze.

Přijedu za týden. Mějte se blaze!“

Rek stojí, nehýbá se s místa.

(Tak vyhlíží as nihilista,

když ve svém šose někde v skrytu

má čtyři kila dynamitu

a musí státi uboze,

neb obává se explose.)

Pak ukryl lístek, řekl „Ach!“

theatrálně si k srdci sáh’

a požádal mne o radu.

Béřu jej lehce za bradu

a moudře, jak se sluší,

chci mluvit mu k duši.

„Obutého nezebe!

Příteli, jen jdi do sebe!

Dej, co je dlužno dáti,

budeš dobře spáti.

Jde to s tebou dolů:

varuj se alkoholu!

Jen co tě pálí, o to měj starost!

Pták zpívá, jak mu zobák narost.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato!

Pamatuj na to...!“

Nad očekávání výsledek větší:

nevyčkal konce této řeči,

vyrazil rychle ze dveří,

jak člověk, který nevěří.

Hleděl jsem za ním v strachu –

byl však, už v prachu...

Co dále činil, nevím ani,

od těch dob nebyl k vypátrání.

Minuly hodiny, minuly dny –

můj rek je stále nezvěstný.

Ubohá hlava!

Pište mi brzy a buďte zdráva!