List z Vídně z r. 1918

Můj drahý bratře, podivíš se asi,

že po dlouhých ti letech píši zase,

leč žijeme v tak smutném, strašném čase,

a bída nutí jít, kde záblesk spásy.

Pomoz nám, bratře! Všeho je nám třeba,

bramborů není, mouky, vajec, chleba

ni másla – všecko do obrovských cen

tu roste teď, a z bohaté kdys Vídně,

když trůn se sřítil, stát byl rozvrácen,

tvrz obležená, kde se žije bídně,

kde zuří hlad, kde mor a smrt jen straší!

Oh, jinak, jinak v staré vlasti naší!

Vy trpěli jste válkou arci též,

a přece nad nás chytřejší jste byli;

nám válka zprv jen byla kratochvílí

a věřili jsme – oh, ta lež, ta lež! –

v Německa sílu. Shroutilo se všecko!

Má žena stůně, jedno naše děcko

též churavé je, větším chce se jísti,

neb týdny je již u nás Velký pátek.

Oh, s lítostí teď, ano se závistí

se rozpomínám na náš rodný statek.

Ty po rodičích máš jej s mnohým lánem,

pomoz nám, bratře, žně dej skrovný díl!

Tys dřel se, vím, a přec jsi vyvolil

los šťastnější než já, jenž chtěl být „pánem“.

Vím také, že jste zanevřeli na mne,

že leta nepsal jsem a svému rodu

se odcizil a zpotvořil své jméno;

že Němku vzal jsem pro velké si věno

a neodolal nižádnému svodu,

jda za bludičkou ctižádosti klamné.

Vše pravda, pravda, smutná pravda, žel,

jak všecko dnes bych změnit, zvrátit chtěl!

Než, bratře, s ženou měli jsme se rádi,

a bohatství? Ne, měli dětí kupu,

a tak jen tchán mi pomoh při postupu,

a já jsem podleh – nevíš, jak to svádí!

Pro české jméno ryl mne smíchu dráp,

a sami si je překroutili časem,

choť nových kruhů zalila mne jasem,

dnes bratře, vím to – byl jsem sláb, ó, sláb!

A tak jsem odvyk naší řeči zcela,

a přec – když jednou horečkou se rděla

mi tvář a oči svítily jak blesky,

já blouzně, zase mluvil prý jen česky

(a nikdo z mých mi nerozuměl kolem),

maminku volal, tebe, Andu, všecky.

A kdysi hruď se sevřela mi bolem,

když zaslechl jsem milý hlahol dětský,

jda kolem české školy. A když, hochu,

váš převrat přišel, poplakal jsem trochu

si také v skrytu, jak mne přemoh cit

a mladost písní volala mne jemnou.

Oh, jinak, jinak mohlo se mnou být,

jen kdybych nebyl šel tou cestou temnou,

Na návrat pozdě. Nešlo by to lehce,

a žena moje ani z Vídně nechce.

A tak tu dál jen budem mříti hladem.

Jen do tebe svou naděj ještě kladem!

pomoz nám, bratře! – – – – – –