List ze hřbitova. (I.)

Ten starý hřbitov příliš mnoho díval

se v naše okna v čas našeho štěstí.

Ó chvíle blaha! jak vás možno snésti,

byť zdržeti vás mohl slzí příval,

byť modlitba a pláč! – leč marné snění,

vy zmizíte a zbude – utrpení!

A darmo ptáš se, proč svadly tvé růže,

proč v sadě tvém strom stojí v sněhu nahý,

proč prchne štěstí, než je poznat může

zrak těkavý? proč prchá vždy tak záhy?

l já je pil a zlatou jeho číši

teď osud rozbil mně o skálu žití,

já divím se, že posud rty mé dýší,

že věřím v boha a že mohu píti,

co duši hněvem a ret kojí žlučí,

jež zapomnít mě nikdy nenaučí!

Teď v krajinu když hledím zasněženou

a zřím nad lesy táhnout noční páry,

když vlny žalu do výše se ženou:

tu poznávám, co ztratil jsem, že z všeho

mně zbyly sny jen ráje ztraceného,

bol v duši mé – a venku hřbitov starý!