List ze hřbitova. (II.)

Ten starý hřbitov... Byly chvíle, leta,

kdy májem kraj a láskou duše zkvetá;

tu, když se obzor v zlaté páře ztrácel,

já zamyšlen se domů z lesů vracel

a zastavil se vždycky u hřbitova,

a vůní, sněním hlavu opojenou

jsem klad’ na jeho zídku pobořenou,

a na rtu verše lásky v kraj se díval,

jejž halila juž mlha purpurová,

v níž každý záhyb zlatou hvězdu skrýval.

Ó chvíle blaha! z houště květů, stromů

mně kynul z dálky štít rodného domu

a jeho okna ozářená v šeru

tmou kmitala jak hvězdy na jezeru;

a besídka, kde kvetly řady fijal,

kde slunečnice pod svou vlastní tíží

se skláněly, kde révy hustou mříží

se lampa kmitla jako luna plná;

tam rodiny kruh znaveného přijal,

tu duch se chvěl jak na potoku vlna,

když se jí náhle z mlhy luna zjeví,

tu matka, sestry, úsměv, hovor, zpěvy.

My byli šťastni – když se lesy tměly,

šum vln a stromů v jednu hudbu splýval,

my v štěstí svém jsme hřbitov neviděli,

jenž zahalený ve stříbrné mlze

se kvetoucími keři na nás díval. –

Teď vidíme – však dříve přišly slze.